Žárlivost

Potkal jsem přítele
a pozval ho   na kousek řeči a trochu vína.
Řekl mi ale, že mu kopou hrob
tisíce soků bez podob
a že by nerad přišel pozdě
— do podivína.
A na hřbitov.

Bylo tak krásné, čisté ráno
jakoby probuzené z ozvěn.
Ach, ano.

Po dohodě
s několika známými motýly
sehnal jsem trochu pelu
na otisky prstů,
abych zjistil, čí že je to vina,
když jsem přece pozval přítele
na kousek řeči a trochu vína
a on mi řekl, že mu kopou hrob
tisíce soků bez podob
a že by nerad přišel pozdě
— do podivína.
A na hřbitov.

Bylo tak krásné, čisté ráno
jakoby probuzené z ozvěn. —
Ach, ano! Bože, ano!

Jenže pro změnu
jsem potkal jeho ženu
z hebkého masa a terylénu
a s vlasy — pozlacenou slámou.
S těmi vlasy prý si stele hrob
a pozná to vždy pozdě,
až z jejich záře někdo oslepne
a ona v očích těch
pak zmizí beze stop.

Bylo tak krásné, čisté ráno
jakoby probuzené z ozvěn
a jako my — tak samo.

Po dohodě s jejími, tak výmluvnými… těmi…
zůstali jsme spolu dlouho němí
a zanechal jsem četné otisky
na veškerém možném pelu
i na duši i terylénu —
ty nejhlubší teď pod kůží jí spí
a probouzí ji jako sladká vina.
Probouzí ji ze sna dětský vzlyk
v tom trpkém čase na souchozdě
a marně šeptám jí, co na jazyk
zrovna přináší mi slina —
šeptám a šeptám, až zbloudím
znovu v černém hvozdě.

Bylo tak krásné, čisté ráno
jakoby probuzené z ozvěn —
vystlané sluncem a tou slámou.

A my v té chvíli — oba bez podob
a vědouce, že pláč se nedokvílí,
už jenom kal jsme pili — z toho vína,
jak zvon v nás dozníval —
až dozněl.
A mlčeli.
A kopali si hrob.
I když i na smrt bylo dávno pozdě.
I do podivína.
A na hřbitov.