Svatební píseň o růži

Pomine ten den,
kdy jde slunce přes obličej,
růže se ostýchají
a nevědí,
mají-li zavonět,
jsou samé tajemství, samý záhyb,
samý růžek.

Podobají se ztajenému dechu,
který by se rád něčím stal,
zdržel se na chvilku,
postál na ústech,
než rty se poodhrnou
a začnou sypat plátky,
plátky růže růžové i bílé.

Jak sladké, klopýtat přes ně   a nevědět,
kterak brániti se tichu
prostoupenému zvonovinou,
není v něm místa,
leda pro vzlyk,
pro ženský vzlyk malý
v útlém stonku hrdla,
hrdla milostného,
píseň hrdlo má-li…