Noční

Přichází noc,
lidé si šeptají, aby ji nerušili
a ona sama — samá tykadla,
dorozumívá se mlčky
ploutvemi ryb,
jejich ústy —
a ty se sotva dotknou kamene,
hned zamrazí jej lehce,
hle, hladina elektrizovaná
a tvář,
tvá hladká tvář nad ní   v tisíci vráskách se ztrácí.

Přichází noc.
Vrbovým proutkem kreslí v proud,
po očku ostruhou blýskne,
hned zase pohledem dlouhým
sledujíc kolejnice —
než se zajizví.

Ach, než se zacelí
zrak malých pacholátek
na dětských postýlkách,
než ústa se zaklapnou všem škeblím,
než těla ustanou v přeněžných nárazech,
než utištěná krev
se nahrne do víček,
stromy se spiknou a trčí
kopinatě vzhůru
proti luně, jež se vrhá
z bělma na chrup,
na nýt, na hlas…

Ó kéž po něm amalgámem,
milovaná luno, táhlas…