Poslední navštívení

(Památce Josefa Kainara)

Je úroda.
Je neúroda.
Padají z nebe na zem vši.
Je to tak!
Nebo to není tak,
ty vši pod kůži zalezší?

A všechno vzala voda.
A všechno věděl jeden divný pták.

Asi tu byla i panna.
Ach, poezie panna,
básníky tak ráda znásilňovaná —
a pak se mstí.
A mstí se boky, ach, ta s boky
do Aldebarana.
A její každý samec
s vyvráceným bělmem —
najednou býkooký.

Jak by ses divil: A je to tu.
To, o čem v skrytu dobře víme
a co v nás z dálky velké přicházívá
a nic krom nicoty nám nevěstí.

Hodina naš__e, řekl bys.
Ach, naše, když už nejsme sví.

Ta panna byla tu i s ňadry.
Sopečný prach se snášet počne
vždy po těch výbuších.
A těsno bylo marným slovům.
Zlaskané prázdno aspoň povzdechlo si,
ba i list, list lačně spadlý
na Opočně
pod tíhou té nikdy
neskanuvší rosy.

A proč na Opočně?
Co já vím!
A co my víme,
když pijem víno,
o tom víně,
které nás zvolna vypíjí?

A o glycínii,
když v její vůni na květ pníme,
a o té skočné,
když doskočíme
na samu čáru
nebytí a bytí.

Panta her! Panta háru!

Nevýti, či výti?
Výti, či nevýti?
to je otázka.

A já tedy vyji.

Nakonec ještě Bečva tu je.
Řeka, v níž skoro všechno pluje —
Tvé kvítí, i mé nekvítí.

A cosi dlouho bezejmenné
v tom šumu vod se rozpomene
na zmáčený pel černáska —
hořkými slzami.