Kresba tuší

Samota čistá — jak víno.
Jak láska bez dechu. Jak bůh.
A celý v ní, sám plný, přes a mimo
jen havran letí proti obloze
a letí jakby vymeteným nebem.

Nebe ho nepouští, má dlouhou smrt.
Ach, zda by bylo, nebýt havrana?
Ach, zda by bylo bezobzorné, bledé,
nebýt čárky brkem,
tenké, nicotné,
že sotva krvácet jí lze?
— Jen havran letí proti obloze. —
A duše, že je něžně stínána
tím krutým, přesným vláskem,
zdali tuší, zdali uhádne?

Úpí nebe modrolící
pod tím tahem; truchlým ptáka tahem
úpí nebe modrolící
drahou rány v čínském džbánku prasklém,
tak svlečeném, tak nahém,
jak ňadro svlék by náhlé žilky blesk.

Nebe se sype.
Pouští havrana —
a fičí.

Fičí pokojem. A mimo. Dál. A přes.