A to je vše

Celý pořezaný uvnitř,
i když z hrudi netrčí mi nůž,
celý zkrvácený
po stěnách všech útrob,
celý podrásaný spárem berbeřice,
celý zdrancovaný
žoldnéry svých citů,
vyvržený na břeh nitra vyvřelého,
hořem zmordovaný,
nicotou a zmarem,
vyhořelý na troud
vším, čím jsem kdy planul,
vyvrácený z ložisk,
jak mnou osud házel,
celý prázdný, jako by se zřítil
ve mně čísi dům
a ze suti zdvíhal se můj prach —
celý, celý takový budu teprv celý
jako sopka pohřbená v svůj kráter.

A pak všechno toto
vtisknu si v svou paměť,
všechno toto vtěsnám do srdce,
vryju do vrásek
a do rýh dlaní skryju,
vším tím ucpu
neprodyšně hrdlo,
zamknu ústa, zapečetím oči —
i uši tím voskem,
jako svědomím se zapře hrůza činu
— a jen čichat budu, čichat člověčinu —
vším tím, co mne jednou
navždy ubije,
vším tím jednou i navždy budu vším,
co vpeče se snad aspoň do hornin
pro větší lesk
geologie!

A to je vše.