Povzdechy

Dlouho jsem se hroužil
do tvých očí —
do štol toho nejčernějšího uhlí…

Dlouho jsem svíral tvůj drsný vlas,
kterým jsi zdrátkovala
mé srdce…

Dlouho jsem se prokousával
k tvým zubům,
až tvůj jazyk mne teprve naučil
mlčet…
Dlouho jsem se zachytával
na příkrých útesech tvého těla,
až roztříštěn jsem zůstal ležet
na dně svého hoře…

Dlouho jsem bloudil
v pohraničí tvého území,
podloudník vášně v nočním průsmyku —
kdy jsi však byla moje?

A kdy je kdo koho
za dlouhých nocí na krátkou aspoň chvíli,
když jenom ztraceni jsme svoji
a v štěstí rozpouštíme se   jako sůl v slzách,
v tom vzácném třpytu duše?