Sólo na schodech

Hle, kudy vcházíme,
povstal, jenž zve se práh!
A kdesi na horách
se po něm stýská dubu.
Tam vane jiný vzduch:
Neseš ho trochu v plášti,
hvízdával v korunách
a snad i toho dubu,
co rozstoupil se v práh
a nehýbá se, leží.

Teď mrzne: V dřevu to   vzpomínkou na mráz praští
a kdeco svěřuje
sten uším do lopuch.
Jen já se nesvěřím,
sám v nejkrutější řeži
slov s ústy na ostří,
a posekaný budu.

Pomalé stoupání,
stoupání po schodech,
a kroky — rubání
ve štole chodby šeré.
Za tebou, šíjí tvou
jen o jediný dech.

Krev v žilách rozsvítí
tu nad vše vzácnou rudu
a zimu nasije;
drobounký, ostrý sníh,
jakési miserere.

Pak v tichu, které mře,
ve vzdáleném sutí
vše ztraceno se zdá
a srdce kvapem sbíjí
svou naléhavou věc.
Pospíchá do hrdla —
kterak je pochopiti,
že je mu úzko v něm,
u hlasu samého
že je mu trudno žíti.

Tak v tichu, které mře,
ve vzdáleném sutí
zdá se vše ztraceno.
Stojíme na prahu,
práh leží na márách,
neslyší na jméno
a čtyři hřebíky ho nutí.

Má zatlučenou řeč.
Až zatlučou tak mne,
to bude jinší dům,
obydlí pochybné
s ozvěnou tvou i mou
vysilující pouti.
To bude jinší dům —
bez oken, říms a vrat
a, bože, bez dechu,
jejž pouze milující
smí mezi polibky
tak prudce popadat.

Jak když jdem doubravou
a na jazyku s chutí
a s chutí v údech,
v údech s únavou.

I teď se vzmáhá v nás
a v zdlouhavosti libá
pohyby obmyká,
učí je trudné lsti,
ve svalech utkvěti,
třásti se v nedotknutí,
i když se štípí kmen
a úpí v rozsoší
a chvilka sama se   už červy svými hýbá.

— — —

Kdy přejdu ústa tvá,
krk, hlavu doutnavou
s dýmnými vlasy, jež
vzňaly se a nutí
porazit sochu tvou
pro krásu sousoší?