Lesní motivy pozdního října

Tak vzdálená a korunovaná
výhrůžnými vlasy. — A čí?
Lesa bezvlasého,
ztichlého podzimně.

Tak blízká jako kmen. Jak odvaha
srdce mého
být tobě blíž než ty mně.
čí ale ty jsi, čí?
Mlčení, smíchu, pláče
nebo všeho?

Větvičky nízké šlehají do očí.
— — —
Je říjen. Bukové listí
laská vzduch a zlatí vlastní pád.

Najednou průhlední jsme a čistí
jak strom; a každý z nás i svát —
jak ono listí.
— — —
Tu každý strom je sobě pomníkem
a ticho hřbitovní
nic neruší.

Jen my dva bdíme věčným snem
o noci, z níž se neprobudíme;
o noci — a co v ní
zbude po duši.