Parfém
Jednou, jen jednou viděli mě s tebou,
a o všem, cos prý vyvedla, svou vedou;
tak jako zloděj, jehož zpovídají
všichni, kdo ten rok krádež k soudu dají,
jsem na tom já (úskokem zaskočený) —
tvým vodnatelným otcem osočený.
Ačkoli skelným zrakem dohlížel,
jako by baziliška zabít chtěl,
ačkoli přísahal, že připraví
o krásu krásu, zbaví potravy
lásku, hned jak by nás dva spatřili —
my jako duše lásku ukryli.
Tvá nesmrtelná matka leží chorá,
pohřbena v loži, přesto neumírá,
má výhodu, tak zaspí denní svit
a hlídá v noci, kdy zpět ráčíš jít,
a když tě hladí, v dobré náladě,
jen slídí, jestli prsten nenajde,
a když tě líbá, tvář ti prozkoumá
a objímá, zda nejsi těhotná,
číhá, zda o lahůdkách nemluvíš,
zda vzdycháš, bledneš, potíš se či rdíš,
a svěří se ti — což je vrchol lsti —
s hříchy své vlastní mladé chlípnosti —
zlo jí však láska zlomí, od ní víš,
jak kvůli mně ji ukolébat smíš.
Tvé bratříčky, co jako trpaslíci
vtrhli k nám vždycky v oné slastné noci,
ty otec hýčká, na to naladěn,
aby mu všechno řekli příští den.
Ten chlap jak hora, tupý služebník,
co boha znát jen v nadávkách si zvyk,
ten, který hlídá dveře, pořád jen,
na Rhodu kolos, stojí rozkročen,
mně — pokud v pekle jiná hrůza není —
nahání z pekla strach, vždyť z něj zub cení.
Jen k tomu najal si ho papínek —
a přece dotek nezřel, polibek.
Však běda, jako každý přines jsem
si sám věc, kterou jsem byl prozrazen:
křiklavý parfém, který zavání
až k otci — tak jsme přísně hlídaní!
Jak tyran král, když pod svou postelí
ucítil prach, div hrůzou nešílí.
Být to jen smrad, vzal by si do hlavy,
že dech a nohy vzduch tak otráví.
Jak vězení náš ostrov přece je,
dobytek s různými psy pěstuje —
proč tedy jednorožce svolával
a příšery — kde by je chudák vzal?
Šustit jsem odnaučil hedvábí,
boty, že vrznout nezkusily by,
tebou však, sladce trpkým, které jsem
položil k sobě, byl jsem prozrazen —
kdo pomyslil by, že se vykradeš
k němu, a přitom u mě zůstaneš!
Výkale země, který otráví
rozum, že nemoci má za zdraví,
to z tebe vdechují smrt milenci,
vždyť z tebe čiší malomocenství,
to z tebe ta nejhorší zvrácenost
dopadá na nás, mrcha zženštilost!
Jen roztahuj se třeba v palácích —
tam zdání místo pravdy není hřích!
Když bohům libě čpěl jsi, proto žasli,
že pálen jsi, ne že tvůj pach nás zkrášlí.
Jsi hnusný, jakmile zůstaneš sám:
zlo, v němž jsem namočen, milovat mám?
Jestli jsi dobrý, dobro vyčpí ti;
jsi vzácnost — a ta se vždy vytratí.
Všechny své parfémy na balzám rád
věnuji otci: Co? — Chce umírat?!