Relikvie

Až mě z hrobu zas vykopají,
      nového hosta do něj dají
      (hroby už vědí, že jsou ženy
      pro více loží předurčeny)
           a přitom všimnou si   prstýnku plavých vlasů kolem kosti,
           napadne je, že dosti
místa si našli zde dva milenci,
co při posledním krásném setkání
byli svou touhou třeba dohnáni
smluvit si v hrobě krátké shledání.

      Hned jak tuhle věc hrobník zví
      v zemi, kde vládne modlářství,
      oba nás rovnou zabalí,
      k biskupu vezme, ke králi
           jak relikvie: vždyť
Marií Magdalénou budeš pak,
           já skončím kdovíjak —
ženy a sem tam muž nás budou ctít.
Takové doby zázraky vždy ctily,
byl bych rád, kdyby se zde poučily,
co zázraků jsme v lásce učinili.

      Vždycky lásce jsme sloužili,
      aniž jsme se tím mořili,
      víc neznali jsme pohlaví,
      než anděl strážný o něm ví;
           polibky jsme si dát
snad mohli, ne však pusou, která jí;
           netkli se pečetí,
jež láme lidmi znásilněný řád.
Ty zázraky jsme činili, leč hned
rytmus i řeč bych musel umlčet,
kdybych měl na ni — zázrak! — ódy pět.