Relikvie
Až mě z hrobu zas vykopají,
nového hosta do něj dají
(hroby už vědí, že jsou ženy
pro více loží předurčeny)
a přitom všimnou si
prstýnku plavých vlasů kolem kosti,
napadne je, že dosti
místa si našli zde dva milenci,
co při posledním krásném setkání
byli svou touhou třeba dohnáni
smluvit si v hrobě krátké shledání.
Hned jak tuhle věc hrobník zví
v zemi, kde vládne modlářství,
oba nás rovnou zabalí,
k biskupu vezme, ke králi
jak relikvie: vždyť
Marií Magdalénou budeš pak,
já skončím kdovíjak —
ženy a sem tam muž nás budou ctít.
Takové doby zázraky vždy ctily,
byl bych rád, kdyby se zde poučily,
co zázraků jsme v lásce učinili.
Vždycky lásce jsme sloužili,
aniž jsme se tím mořili,
víc neznali jsme pohlaví,
než anděl strážný o něm ví;
polibky jsme si dát
snad mohli, ne však pusou, která jí;
netkli se pečetí,
jež láme lidmi znásilněný řád.
Ty zázraky jsme činili, leč hned
rytmus i řeč bych musel umlčet,
kdybych měl na ni — zázrak! — ódy pět.