Lekce

Lásce jsem tě, laik přirozenosti
chtěl učit — a ty jsi v té jemnosti
moc subtilní: tvé nitro nevnímá,
jak mluvit očima a rukama,
nevšimla sis, že vzdech vždy jinak zní,
jednou lže, jednou je v něm zoufalství,
ani ti neřek orosený zrak
o chtíči, proměnlivých horečkách.
Já nenaučil jsem tě tehdy mluvu
květin, jak skládají se podle druhů
a svážou se, ať tiše, bez řečí,
tajný vzkaz potajmu nám doručí.
Vzpomeň, jak koktala jsi vesele
před každým: „Já…, já, až co přátelé…,“
vždyť domácnost a jméno manžela,
to bylo všechno, nač sis vzpomněla;
mluvím, div hlasivky se neztrhnou —
na odpověď ses zmohla… hanebnou
změť z přísloví a sentencí, však víš.
Jemu vší povinností nepatříš
(když ukrývá tě, vězní v samotě,
že nevidíš a vidět není tě)
tak jako mně: já předestiloval
tě v ráj, jejž jsem ti slastmi lásky dal.
Já dal ti půvab, řeč ti obrousil,
strom poznání do tebe zasadil —
ať plod má jiný?! Zlatem, smaltem mám
zdobit číši — a u skla zůstat sám?
Čistit vosk jiným? Hříbě zajíždět
a odejít, když jako kůň chce jet?