Lhostejnost
Blondýnu chci s brunetou,
tu, co má všeho moc, i tu, co bídou zchřadla,
tu, co chce sama být, tu, co chce do divadla,
tu, co je z města, i tu venkovskou,
tu prostou i tu, co chce své,
tu, co div v slzách neplave,
i tu, jíž korek v očích schne.
Vždyť ji i tebe umím ocenit,
každou chci mít, však věrná nesmí být!
Což jinou neřest nehledáš?
Co matkám stačilo, tím nechceš zavděk vzít?
Máš všechny za sebou, chceš nové vymyslit?
Že muži stálí jsou, strach máš?
My věrní nejsme, tak proč ty:
oba spát můžem s dvaceti!
Ober mě, ale pusť zas na cesty.
Což mám, když do těla jsem ti chtěl dát,
že chceš být věrná, věčně tady stát?
Venuše vše slyšela,
při sladkém jádru lásky, změně, přísahala,
že být to nemá, že to předtím neslýchala,
vše zkoumala a pak se vrátila,
tvrdila, že dva nebo tři
ubozí bludní kacíři
ve vlastní věrnost v lásce uvěří.
Těm řek jsem však, že stejně věrní jsou
vždycky jen těm, kteří je podvedou.