Twickenhamská zahrada

Vyprahlý vzdechy, v slzách utopený,
      sem jaro hledat přicházím,
      oči i uši mi zde plní
balšám, jímž jindy všechno vyléčím.
      Sám sobě zrádce, přináším
si lásku, jež vše v opak převtělí,
      žluč místo many nadělí:
i sem, kde pravý ráj by mohl stát,
mou rukou přinesen byl had!

Zdravější byl bych, kdybych tak jen směl
      v plen zimní noci to vše dát,
      kdyby mráz stromům pověděl,
že do očí se nesmějí mi smát.
      Když neumím snést vlastní pád
a nepřestanu milovat, ať přec
      jsem zaklet v necitlivou věc:
buď v mandragoru, abych rostl dál,
či v kašnu, abych život proplakal.

Milenci, do křišťálu nabírejte
      slzy, jež vínem lásky jsou,
      slzy svých milých vyzkoušejte —
když jinak chutnají, tak jistě lžou.
      V očích se srdce nenajdou,
pláč neprozradí ti víc nitro ženy
      nežli stín, jak jsou oblečeny:
ó zvrhlé pohlaví, v němž pravdu dí   jen ta, co mě svou pravdou zahubí!