Twickenhamská zahrada
Vyprahlý vzdechy, v slzách utopený,
sem jaro hledat přicházím,
oči i uši mi zde plní
balšám, jímž jindy všechno vyléčím.
Sám sobě zrádce, přináším
si lásku, jež vše v opak převtělí,
žluč místo many nadělí:
i sem, kde pravý ráj by mohl stát,
mou rukou přinesen byl had!
Zdravější byl bych, kdybych tak jen směl
v plen zimní noci to vše dát,
kdyby mráz stromům pověděl,
že do očí se nesmějí mi smát.
Když neumím snést vlastní pád
a nepřestanu milovat, ať přec
jsem zaklet v necitlivou věc:
buď v mandragoru, abych rostl dál,
či v kašnu, abych život proplakal.
Milenci, do křišťálu nabírejte
slzy, jež vínem lásky jsou,
slzy svých milých vyzkoušejte —
když jinak chutnají, tak jistě lžou.
V očích se srdce nenajdou,
pláč neprozradí ti víc nitro ženy
nežli stín, jak jsou oblečeny:
ó zvrhlé pohlaví, v němž pravdu dí
jen ta, co mě svou pravdou zahubí!