Výročí
Králové s favority všemi,
kavalíři a krásné ženy
i slunce, jež svým během měří čas,
dnešního dne jsou o rok starší zas
než v den, kdy my dva prvně sešli se:
blíž zániku čas všechno přinese,
jen naše láska nesehne v něm;
ta neřídí se dneškem, včerejškem,
její běh není od nás útěkem,
vždyť žije prvním, posledním a věčným dnem.
Dvojí hrob nás má rozdělit:
proč jeden pro dva nemůžeme mít?
Jak jiní vládci v smrti nakonec
(navzájem jsme si panovníky přec)
uší i očí budem zbaveni,
ač z přísah a slz byly živeny;
však duše, jež jen lásku hostí
(nic víc v nich domov nemá), zkusí dosti
toto vše, nebo lásku na výsosti —
až hrob se zmocní těl, duše se hrobu zprostí.
Pak spolu šťastni budem i my,
ale ne zas víc, než jsou jiní.
Jsme králi na zemi — a který král
kdy lepším poddaným tu panoval!
Strach ze zrady v nás budí nezájem,
když zradit můžem se jen navzájem.
K obavám obraťme se zády,
milujme, žijme vznešeně, ať pádí
rok za rokem, až šedesátý z řady
nám napsat dá: Toto je chvíle naší vlády!