Výročí

Králové s favority všemi,
           kavalíři a krásné ženy
      i slunce, jež svým během měří čas,
      dnešního dne jsou o rok starší zas
      než v den, kdy my dva prvně sešli se:
      blíž zániku čas všechno přinese,
           jen naše láska nesehne v něm;
      ta neřídí se dneškem, včerejškem,
      její běh není od nás útěkem,
vždyť žije prvním, posledním a věčným dnem.

           Dvojí hrob nás má rozdělit:
           proč jeden pro dva nemůžeme mít?
      Jak jiní vládci v smrti nakonec
      (navzájem jsme si panovníky přec)
      uší i očí budem zbaveni,
      ač z přísah a slz byly živeny;
           však duše, jež jen lásku hostí
      (nic víc v nich domov nemá), zkusí dosti
      toto vše, nebo lásku na výsosti —
až hrob se zmocní těl, duše se hrobu zprostí.

           Pak spolu šťastni budem i my,
           ale ne zas víc, než jsou jiní.
      Jsme králi na zemi — a který král
      kdy lepším poddaným tu panoval!
      Strach ze zrady v nás budí nezájem,
      když zradit můžem se jen navzájem.
           K obavám obraťme se zády,
      milujme, žijme vznešeně, ať pádí
      rok za rokem, až šedesátý z řady
nám napsat dá: Toto je chvíle naší vlády!