Zlomené srdce
Zbláznil se ten, kdo tvrdit chce,
že miluje půl hodiny,
a ne, že už má po lásce —
vždyť mohla být s deseti jinými:
Kdo veří mi, když přísahám,
že rok už určitě mor mám?
Kdo nesmál by se, kdybych vykládal,
že celý den sud prachu kdesi plál?
Ach, jaké nic je ze srdce,
když lásce padne do rukou!
Jiný žal část dá, když to chce,
jinému žalu, nechá si jen svou;
s námi pryč láska utíká,
polyká nás, leč nežvýká:
Jak koule v řadě sráží nás, svou žeň,
jsme maso, vráží si nás na rožeň.
Nebýt to tak, co stihlo srdce,
když jsem tě prvně uviděl?
Srdce jsem přines do světnice,
ale z ní bez srdce jsem šel;
kdybych byl přišel k tobě, vím,
že naučil bych to tvé svým
mé milovat: však, lásko, dopadlo
z tvých rukou na zem jako zrcadlo.
Nic ale nemůže dát nic,
dlaň není prázdná dočista,
proto mám v hrudi střepů víc
než dost a chybí jim jen jednota;
jak když se v střepy rozpadlo,
sto tváří vrátí zrcadlo,
mé srdce v cárech zbožňuje a ctí,
však po té lásce lásku necítí!