Odkaz

Když naposledy zemřel jsem
      (a umírám, když odcházím,
      je to jen chvíle, já však vím,
chvíle je věčnost, jsi-li milencem),
vzpomínám si, že s úsměvem
      jsem cosi řek, co má být dědictvím.
Až pošlou mi to, ač smrt z toho mám,
sám vůli sepíšu i vykonám.

Sebe jsem slyšel: Vyřiď jí,
      že já (to jest ty, ne já sám)
      se vraždím, a když umírám,
srdce chci poslat po smrti,
však žádné nenašel jsem ti,
      když hruď jsem roztrh, hledal, kde své mám.
Zabilo mě, že — věrný v životě —
poslední vůlí přece zklamu tě!

Cosi jak srdce objevím —
      barvami, rohy zdobené,
      a dobré není ani zlé;
nedalas celé, část jen některým.
Zkrášlené nejvíc uměním —
      to srdce — za vše ztracené
tobě jsem místo svého poslat chtěl:
Je však tvé — což muž by je udržel?!