Píseň

Nejdražší, já nejdu pryč,
      protože mám tě dost,
ani že svět dá snad víc —
      vhodnější náklonnost:
           však umřít mám,
takže lépe je snad chtít
jenom v kratochvílích žít,
      v nichž smrt jen předstírám.

Slunce včera šlo už pryč,
      a dnes tu zase straší,
nemá cit a nezná chtíč
      či cestu dvakrát kratší:
           jen obavy
neměj — budu pospíchat,
dám si třeba polámat
      křídla a ostruhy.

V sobě nenajdem víc síly,
      jak zklame štěstěna,
nemůžem si přidat chvíli
      a pryč je ztracená:
           však k neštěstí
vlastní síly připojíme,
pak je spolu naučíme,
      ať nás přeletí.

Vypouštíš mou duši, když
      vzdycháš; jak řasami,
z něhy krutá, zaslzíš,
      krev v žilách stydne mi:
           v tvém skomírá
život, který ze mě máš,
tak mou lásku promrháš —
      ty, moje lepší já!

Ať mi tvoje srdce zlo
      už předem nevěští,
vždyť by osud napadlo
      seslat to neštěstí:
           a když, věř, že   k spánku jsme se odvrátili —
ty, kdo skrze sebe žili,
      nic rozvést nemůže.