Píseň
Nejdražší, já nejdu pryč,
protože mám tě dost,
ani že svět dá snad víc —
vhodnější náklonnost:
však umřít mám,
takže lépe je snad chtít
jenom v kratochvílích žít,
v nichž smrt jen předstírám.
Slunce včera šlo už pryč,
a dnes tu zase straší,
nemá cit a nezná chtíč
či cestu dvakrát kratší:
jen obavy
neměj — budu pospíchat,
dám si třeba polámat
křídla a ostruhy.
V sobě nenajdem víc síly,
jak zklame štěstěna,
nemůžem si přidat chvíli
a pryč je ztracená:
však k neštěstí
vlastní síly připojíme,
pak je spolu naučíme,
ať nás přeletí.
Vypouštíš mou duši, když
vzdycháš; jak řasami,
z něhy krutá, zaslzíš,
krev v žilách stydne mi:
v tvém skomírá
život, který ze mě máš,
tak mou lásku promrháš —
ty, moje lepší já!
Ať mi tvoje srdce zlo
už předem nevěští,
vždyť by osud napadlo
seslat to neštěstí:
a když, věř, že
k spánku jsme se odvrátili —
ty, kdo skrze sebe žili,
nic rozvést nemůže.