Extáze

Kde se jak polštář v loži dme
      životem břeh, jenž podkládá
fialkám skráň, tam sedli jsme,
      navzájem sobě lepší já:
Ruce nám pevně spojoval
      balzám, jenž pramen měl tam mít
a zrak nám oči navlékal
      oběma na jedinou nit.
Navzájem ruce roubovat
      jediné bylo spojení
obrazy v očích vyvolat
      jediné naše vábení.
Jak mezi dvěma stranami
      vítězství visí na vahách,
visely duše nad námi,
      když povznesly se nad náš prach.
Když hledaly své splynutí,
      jak náhrobek jsme leželi;
dvě sochy, mlčky, bez hnutí,
      celý den jsme tam prožili.
Kdyby snad poblíž kdosi stál,
      kdo řeči duší rozumí
a láskou prostoupit se dal,
      až celého jej naplní
(ač nevěděl by, kdo to řek,
      vždyť oba mají stejný hlas),
odnést si může nový lék,
      ryzejší domů přijít zas.
Extáze čiré oddělí
      (řekli jsme), když se miluje,
nemůže za to pohlaví,
      vždyť dojme jen, co stálé je.
Vždyť každá duše v sobě má         směs, o níž nemá tušení,
láska je znovu promíchá,
      vždy ze dvou jednu učiní.
Jedinou fialku svěř zemi,
      a všechnu sílu, barvu, vzrůst
(co bylo chabé, na umření)
      rozmnoží dál, houšť nechá růst.
Když láska dvěma duším dá         svým animátorem si být,
ta nová duše v moci má         samotě vady odstranit.
My, kdo tou novou duší jsme,
      víme, z čeho jsme stvořeni,
atomy, z kterých rosteme,
      jsou duše, jež se nemění.
Jak dalece a dlouho jak
      bez svých těl žít zde můžeme?
Patří nám, nejsme jimi však,
      jsou rozum — a my sféra jsme.
Za tohle rád jim díky vzdám,
      že v nich jsme sobě zjeveni,
že sílu, rozum daly nám,
      ne popel, ale plameny.
Jak vůle nebes nejprve
      v hvězdách se musí projevit,
tak duše k duši vstupuje,
      však nejdřív tělo musí mít.
Naše krev vždycky plodit chce
      představu duši podobnou,
vždy v prstech křehký uzel mne,
      pro nějž nás lidmi zvou:
Tak duše musí sestoupit
      k vášním i našim schopnostem,
jež rozum umí pochopit —
      jinak je král jen trestancem.
Vraťme se do těl, my i vy,
      ať hlupák zírá oslněn,
tajemství lásky v duši tkví,
      však knihou je jí tělo jen.
Když milenec nás uslyší
      (dialog duše jediné),
proměny stěží všimne si,
      až tělům duše vrátíme.