Alchymie lásky
Ti, kdo důl lásky hlouběj než já znali,
ke středu štěstí se prý prokutali:
chtěl jsem, bral a řeči ved,
však kdybych chtěl, bral, mluvil coby kmet,
mně skryté tajemství se neodhalí —
že lžou, bych dnes už řek:
Ač nezná elixíry života,
svou křivuli, jež klokotá,
chválí ten, kterému z ní tek
s voňavkou náhodou i dobrý lék:
Když sní si milenci, slast konce nemá,
však sklidí letní noc, z níž čiší zima.
Naše dny, čest i námaha a klid
stín bubliny by měly zaplatit?
Copak láska končí tam,
kde každý bude jak já sám,
když ženicha hrát chvíli bude chtít?
Kdo dokáže se zaklínat,
že neženil se tělem, ale duší
s tou, v níž jen anděla teď tuší,
mohl by stejně přísahat,
že v šumaření slyší sféry hrát:
Nehledej v ženě duši; získáváš
jen mumii s vším šarmem, když ji máš!