Láska na postupu

Kdo miluje a v lásce nehledá
jediný pravý cíl, ten sám se dá   na moře kvůli mořské nemoci:
láska je medvídě — jak lízat chci
ji příliš, aby byla nevšední,
z mláděte zrůdu vypiplám si v ní.
Není snad tele příšera, když má   lidskou tvář, ať je jak chce nádherná?
Soulad je dokonalý: vyhlídni
si jednu ženu a pak jedno z ní.
Myslet si — pokud vážím zlato — smím,
jak s kujností a opracováním
to bude, jak je čisté, jak je ryzí,
že oheň, hlína, rez mu neublíží,
však rád je mám jen z toho důvodu,
že — jak chce zvyk — je duší obchodu.
      Na to vše u žen můžem pomyslit
(mají-li to) — a jednu ženu mít.
Znectí muž víc, než řekne-li, že žena
mu milá je za to, co v moci nemá?
Ctnost dělá ženu? Krev si zmrazit mám,
než moudrou najdu, stejný budu sám?
Vždyť nejsem anděl! Ženu milujem —
jenomže nikdy z lásky ke ctnostem,
kráse či bohatství. Kdo splet dvě zboží
(to, čím je, s tím, co má), víc cizoloží,
než kdyby jí vlez k služce. Nebesklon
prohledej, a není tam Kupidon,
je to bůh pekel, božstvo podzemí,
kde Pluto je, zlato a plameny;
oběť se přináší těm hlubinám
ne na oltář, leč do děr nebo jam.
Tělesa nebes kroužit vídáme
nad Zemí, zem však obděláváme:
o tváři, srdci můžem přemýšlet
i o ctnosti — milujem ale střed.
      A duše není cennější a více
se k lásce nehodí, ač nemá konce.
Jak jednou zmocníme se oněch míst,
je tu ten blud: v tváři chceš o tom číst?!
Vlasy jsou les, kde každý narazí
na léčky, pasti, pouta, řetězy;
na hladkém, jasném čele svůj klid máme,
a jak se zamračí, hned ztroskotáme.
Hladké je ráj, kde do skonání dob
chcem žít, a ve svraštělém najdem hrob.
Nos (nultý poledník) nám nerozpojí
západ a východ, ale slunce dvojí;
jednu líc — polokouli — z každé strany
ponechá a pak prozradí směr daný
nám k plavbě na blažené ostrovy
(ambrózii, ne madeiru, jak ví),
na plné rty. Až u nich přistanem,
spustíme kotvu, když jsou přístavem,
jak zdá se: k Sirénám tam nejsme hluší,
z delfského orákula brní uši
a v potoku, z nějž perly naberem,
Remora syčí hadím jazykem.
Kolem té brady, jež mys vypíná,
vesluj dál a Helespont, úžina
tam mezi ňadry Sestu s Abydem
(dvojí láskou, ne dvojím milencem),
na širé moře vede — budeš jen
ostrůvky znamínek v něm zaražen,
a pustíš-li se k její Indii,
na Atlantiku pupku navštiv ji,
odtud ti lodivodem bude proud,
ale než octneš se, kam chtěl jsi plout,
najednou prales odněkud se vzal —
mnohý v něm ztroskotá, nemůže dál.
Až budeš tam, vzpomeň, že nedaří
se mnohým plout, když slídí ve tváři.
      Pusť se spíš dolů, zakus to, co já,
vždyť určitou souměrnost noha má   s částí, již hledáš; na mapě se tam
zastav, však sbohem dej těm končinám:
proměnit ani zakrýt nejde to —
čertu je nejvíc k vzteku kopyto.
Noha je emblém, na kterém se zračí
pevnost; a první do postele kráčí.
Mravy se zjemňují: a polibek,
co začal na rtech, našel náramek,
ruku a majestátní koleno,
má na papežskou nohu spadeno.
Když králové vstanou a myslí si,
že cestu zkrátí — proč ne milenci,
ať — jako stíny letí rychleji
než ptáci vzduchem — blížíme se jí   spíš prázdným, éterickým prostorem,
nežli když v jejím živlu zůstanem.
Dvě různé mošny, ženo, dala ti   příroda — ale leží naproti:
Ti, kteří níže něco dluhují,
kam hledí pokladník, se stěhují.
Kdo ne, ať přestane ho nosit zem —
vždyť žaludek chce krmit klystýrem!