Přednáška o stínu

Zastav se, lásko, chci ti dát
svou lekci, jak má láska vypadat:
      už tu přes celé tři hodiny
      chodíme sem tam i se stíny,
jež přitom délku zkracovaly si.
Teď ale slunce stojí nad náma,
           po stínech nohama
šlapem a vše má jasné obrysy.
      Když naše láska v plenkách byla,
      stínem být, přestrojit se, prchnout chtěla,
od nás i strastí — teď by neměnila:

Vždyť láska, jež se choulí ve skrytu,
určitě nemůže být v zenitu!

      Přestože teď je poledne,
nový stín zas nám k nohám usedne:
      vždyť ty staré měly oslepit
      druhé — a ty nové budou mít
za úkol zbavit zraku zase nás.
Jestli nám láska začne zapadat,
           budem si jenom lhát,
vydáni předstírání napospas.
      Ranní stín zmizí pod sluncem,
      náš ale roste se svým dnem,
tak krátkým, když je láska nad hrobem:

Láska je svit, jenž sílí nebo žhne,
noc vzejde jí, jak mine poledne.