Božstvo lásky

S duchem milenců mluvit bych si přál,
      zemřelých, než se Amor narodil.
Nevěřím, že kdo nejvíc miloval,
      s tou, co ho nechce, by se zahodil.
Když ten bůh chtěl však osud vymyslit
a druhou přirozenost, zvyk, mám ctít,
tu, co mě nechce, musím chtít.

Kdo boha stvořil z něj, tak nebyl zmámen
      a on to v mládí taky nedělal;
však jak dvou srdcí dotk se jeden plamen,
      byl jenom k tomu, aby udělal
z činného trpné. Měl jen učinit
protějšky. Láska nemůže to být,
      nemám-li tu, co chce mě, mít.

Dnes výsady však tolik přehání
      každý bůh, že se Zeus červená.
Vztek, lichotky, chtíč, dohazování —
      to vše je boha lásky doména.
Tou tyranií se tak probudit
a svrhnout ho — pak nemusel bych chtít
      tu, co mě nechce, celou mít.

Rebel a neznaboh, proč se tak přu,
      jako bych z lásky měl to poslední?
Na lásku z lásky třeba zanevřu,
      anebo lásku probudí on v ní,
což, má-li jiné, nechci okusit.
Zášť víc než faleš bude mi krev pít,
      bude-li ta, již chci, mě chtít.