Na svou milenku

Při prvním osudovém setkání,
při touhách, jimiž teď jsme sžíráni,
při chabých nadějích, při lítosti,
kterou jsem svou výmluvnou mužností
v tobě vzbudil, i při všech vzpomínkách
na soky, při všech jejich výhružkách
tě prosím — pro otcovské řádění,
bolest, co máme z bídy, z loučení,
tě zapřísahám; všechny úpisy,
jimiž jsme věrnost zpečetili si,
tímto zde odpřisáhnu, skončím s pří:
Tak krutá láska k tobě nepatří!
Zkroť, lásko, lásce běs a pro klid mi   mou milou buď, ne páže před lidmi.
Půjdu, a dovolíš-li, dovolím
si tě opustit, abych mohl tím
spíš se vrátit, a jestli umřeš mi,
duše se k tobě vzepne z ciziny.
Nezkrotíš krásou (jinak všemocnou)
v beránka moře, vlnu za vlnou,
a neztišíš severák: četla jsi,
jak nelítostně trhá na kusy
Oritheu, ač prý k ní láskou schne.
Ať stane se, co chce, proč zbytečně
pokoušet štěstí! Spíš si lichoť, že   milence odloučit nic nemůže.
Nic neskrývej, nic neměň na těle
ani na duchu, hledej přítele
jen v sobě — všichni proslídí ti tvář,
jestli se — přistižena — červenáš.
Opice v hedvábí je opice,
srpek i nov jen fáze měsíce.
Francouzští muži, chameleóni,
zdroj nákazy, krám s krámy módními,
děvkaři, přiměřená společnost
pro herce, kterých svět má víc než dost,
tě brzy poznají a — poznají;
lhostejní Italové zívají,
v tom horku budou tě mít za páže
a vzplanou, až tvá tvář se ukáže,
jak dcery Lotovy: však oklamána
nebudeš ani houbou Holanďana,
když zůstaneš tu. Zůstaň! V Anglii
žiješ si jako na galerii,
počkáš si, až tě v dobrém rozmaru
povolá Veličenstvo ke dvoru.
Až budu pryč, jen štěstí chtěj mi přát,
mrknutím naši lásku neprozraď,
nechval mě, nehaň, nahlas dobře, zle
o lásce nemluv, v noci služebné
výkřiky neděs, pláčem, vzlykáním:
„Ach, odešel mi! Umřu! Co je s ním?
Při bílých Alpách, vím to… šel pryč… sám!
Vidím meč, ránu, krev. Ach, umírám!“
Věšti líp, aby Joviš neříkal:
Měl její lásku — tak co chtěl by dál!