Kanonizace

Proboha mlč a nech mě milovat,
      vyčti mi dnu i ochrnutí,
šedý vlas, bída ať tě k smíchu nutí,
      ducha i statky můžeš kde chceš brát,
           cíl, cestu zvol si, kráse, cti
           hold vzdávej nebo pomysli
na pravé krále, i ty na minci —
      nic z toho nebudu ti brát,
      jen nech mě milovat!

Kdo měl z mé lásky na svých údech škodu?
      Čí lodě můj vzdech potopil?
Kdy můj mráz jaro zbavil plodných sil?
      Kdo na polích z mých slz měl velkou vodu?
           Kdy žár, co žíly zachvátil,
           někoho morem nakazil?
Voják má války, právník z lidí žil,
      co do sporů se musí dát —
      my chcem se milovat.

I k nadávkám se pro svou lásku známe —
      za můry můžete nás mít:
jsme svíce, na náš účet je nám mřít,
      orla i holubici v sobě máme.
Sám Fénix víc má do sebe
           v nás: ač dva, také jedním jsme.
Pohlaví, jež nás pojí, zanikne,
      po smrti (zázrak!) můžem vstát —
      uměním milovat.

Umírat můžem láskou, snad i žít:
      když hrob náš příběh nepřijme,
svou legendu pak veršům svěříme;
      když do kronik se nesmí uložit,
           v sonetech sídlo budem mít,
           tak jako urna umí skrýt
líp nežli hrobka kostem věčný klid.
      Zpěv má nás kanonizovat —
      pro náš dar milovat.

Nás vzývat budou: Vy, kdo navzájem
      žili jste v lásce jako v poustevně,
vy, v nichž mír láska byla, ač teď žhne,
      vám do skel očí přišla celá Zem,
           že zřeli jste v těch zrcadlech
           (jako by zprávu přines špeh)
esenci zemí, měst i dvorů všech —
      kéž pro vás nebe chtělo dát
      vzor, jak se milovat!