Kanonizace
Proboha mlč a nech mě milovat,
vyčti mi dnu i ochrnutí,
šedý vlas, bída ať tě k smíchu nutí,
ducha i statky můžeš kde chceš brát,
cíl, cestu zvol si, kráse, cti
hold vzdávej nebo pomysli
na pravé krále, i ty na minci —
nic z toho nebudu ti brát,
jen nech mě milovat!
Kdo měl z mé lásky na svých údech škodu?
Čí lodě můj vzdech potopil?
Kdy můj mráz jaro zbavil plodných sil?
Kdo na polích z mých slz měl velkou vodu?
Kdy žár, co žíly zachvátil,
někoho morem nakazil?
Voják má války, právník z lidí žil,
co do sporů se musí dát —
my chcem se milovat.
I k nadávkám se pro svou lásku známe —
za můry můžete nás mít:
jsme svíce, na náš účet je nám mřít,
orla i holubici v sobě máme.
Sám Fénix víc má do sebe
v nás: ač dva, také jedním jsme.
Pohlaví, jež nás pojí, zanikne,
po smrti (zázrak!) můžem vstát —
uměním milovat.
Umírat můžem láskou, snad i žít:
když hrob náš příběh nepřijme,
svou legendu pak veršům svěříme;
když do kronik se nesmí uložit,
v sonetech sídlo budem mít,
tak jako urna umí skrýt
líp nežli hrobka kostem věčný klid.
Zpěv má nás kanonizovat —
pro náš dar milovat.
Nás vzývat budou: Vy, kdo navzájem
žili jste v lásce jako v poustevně,
vy, v nichž mír láska byla, ač teď žhne,
vám do skel očí přišla celá Zem,
že zřeli jste v těch zrcadlech
(jako by zprávu přines špeh)
esenci zemí, měst i dvorů všech —
kéž pro vás nebe chtělo dát
vzor, jak se milovat!