Odchod na lože

Pojď už, má paní, klid si nevnutím,
než lehneš si, mám potíž s lehnutím.
Když nepřátelé na dohled si stojí,
únavou klesnou, nedojde-li k boji.
Pryč s pásem, sférou sfér se může skvět —
pod ním je schován nádhernější svět!
Rozepni živůtek, jenž dobře skryl,
co chtivý čumil rád by vyslídil.
Rozšněruj se, ať sladké bimbání
prozradí, že už myslíš na spaní.
Kostici závidím, jak blízko stát
ti smí, a jí se nemůže nic stát.
Odhoď svůj župan, ať se vynoříš
jak louka z tmy, když slunce stoupne výš.
Pryč s čelenkou, chci vidět — jen mě nech —
jak diadém ti roste ve vlasech.
Shoď střevíčky, a když jsi pro muže,
do chrámu lásky vklouzni, na lože.
V tak bílém hávu k lidem andělé
dřív chodili — ty dáváš, anděle,
ráj Mohamedův; v bílém chodí též
zlí duchové, ty si však nespleteš;
od andělů se snadno poznají:
z těch vlasy, z oněch údy vstávají.
Mým chtivým rukám přej, ať smí se hnát
dopředu, dozadu, pod, mezi, nad.
Má Ameriko! Moje nová zemi!
Bezpečná, když víc mužů v tobě není!
Má říše, šachto samý drahokam,
z toho, že jsem tě našel, radost mám!
Svobodu tohle pouto přinese —
kam sáhnu, tam má pečeť octne se.
      Nahoto, v tobě člověk radost zkusí!
Ven z těla duše, tělo z šatů musí,
když vychutnat chce slast. Vždyť drahokamy,
jež nosíte, jak Atalanta mámí;
zasáhnou-li zrak bláznivého muže,
ne na vás — na nich oči nechat může.
Jak knihy mají pestré ošacení
pro laiky — tak jsou ženy oblečeny.
Samy jsou tajné spisy, které jen my   (kdo jejich půvabem jsme zasvěceni)
spatříme nahé. Abych mohl číst,
jak před babicí odkryj šat z těch míst.
Odhoď vše! Už té košile mám dost!
Pokáním nestíhá se nevinnost.
Příkladem jdu ti, sám jsem nahý už:
přikrýt tě přece může jenom muž!