Jeho portrét

Obrázek vem si: sice loučím se,
tvůj jsem si vtisk však k duši — do srdce.
Je jako já — mrtvý — a bude víc,
až přízraky z nás zbydou, o to nic.
Až ošlehán se vrátím, na rukou
pleť od vesel a slunce rozpuklou,
tvář i hruď zarostlé a do vlasů
napadlý popel z hrůz a úděsu,
tělo, vak s kostmi, zevnitř zlámanými,
na kůži bílé skvrny prašiviny,
když soci vyčtou ti, cos mohla mít
s tak hnusným chlapem (Může ze mě být!),
řekni, jaký jsem byl dřív. Řekni jim:
Bolí ty rány mě? Je mě snad míň?
Což rozum zatemnily mu, že teď
má rád míň, co rád míval na dohled?
Co na něm hezké bylo dojemně,
bylo jen mléko, jež jak nemluvně
tam sála láska: teď však sílu má,
že jí, co nezkušeným nechutná.