Vzduch a andělé

Měl jsem tě párkrát v posteli,
než jméno poznal jsem a tvář,
tak jako hlas, jak netělesnou zář,
v níž zříme, uctíváme anděly;
      když pad jsem k tobě na polštář,
nádherné nic však oči viděly.
      Jak duše, v níž se láska rodí,
chce tělo, bez něj nedokáže být,
      bezmocná bez něj od přírody,
láska se musí tělem přiodít.
      Otázku, číms dřív chtěla být,
           přenechám lásce směle:
Teď, když se usídlila ve tvém těle,
      vidím ji ve tvých očích, rtech i čele.

Zatížit chtěl jsem lásce kýl
(abych směr snáze udržel)
zbožím, pod kterým obdiv ke dnu šel —
a lásce bárku jsem jen přetížil!
      Když svést ji jediný vlas směl,
kdepak by, ptám se, lepší základ byl:
      Když v ničem, ani v extrémech
a v jasu láska domov nemívá —
      jak anděl v tváři, ve křídlech
ze vzduchu, které z nouze odívá,
      má láska ve tvé sféru má.
           Ty předěly,
co mezi vzduchem jsou a anděly,
      vždy lásku žen a mužů oddělí.