Vzduch a andělé
Měl jsem tě párkrát v posteli,
než jméno poznal jsem a tvář,
tak jako hlas, jak netělesnou zář,
v níž zříme, uctíváme anděly;
když pad jsem k tobě na polštář,
nádherné nic však oči viděly.
Jak duše, v níž se láska rodí,
chce tělo, bez něj nedokáže být,
bezmocná bez něj od přírody,
láska se musí tělem přiodít.
Otázku, číms dřív chtěla být,
přenechám lásce směle:
Teď, když se usídlila ve tvém těle,
vidím ji ve tvých očích, rtech i čele.
Zatížit chtěl jsem lásce kýl
(abych směr snáze udržel)
zbožím, pod kterým obdiv ke dnu šel —
a lásce bárku jsem jen přetížil!
Když svést ji jediný vlas směl,
kdepak by, ptám se, lepší základ byl:
Když v ničem, ani v extrémech
a v jasu láska domov nemívá —
jak anděl v tváři, ve křídlech
ze vzduchu, které z nouze odívá,
má láska ve tvé sféru má.
Ty předěly,
co mezi vzduchem jsou a anděly,
vždy lásku žen a mužů oddělí.