Výhost lásce
Když chtěl jsem se
učit, co božského je na lásce,
já kořil se a náhle znal
víru jak neznaboh, když umřít má
a vzývá, co nezná, moc neznáma,
jak on se hloupě domáhal:
tak, když
věcmi, jež poznal jsi, se zahltíš,
cenu jim určí touhy, takže snad
slábnutím klesnou, vzrůstem budou stát.
Však z jarmarku
král na zlatém trůně a z perníku
není víc mlsán po tři dni
dětmi, než je věc, kterou milenci
tak slepě ctí a zbožně přejí si;
mají-li, už jim nevoní:
a tak
co celé bavilo, teď má ten znak,
že — pořád stejné — s bídou přehluší
otrávenost, co leží na duši.
Po závrati
veselí jako lvi a kohouti
nemůžeme být? Příroda
poroučí (každý akt, jak tvrdí se,
jeden den ze života odnese),
ať muži vždycky jen hnus dá
ten špás,
vždyť hrůza, že je krátký, deptá nás,
jen chvíli dychtivě nám může stát,
když potomky si chceme udělat.
A tak už sám,
co nikdo nenajde, víc nehledám,
už nechci nýt a štvát se prudce
za něčím, co — jak mám to — škodí mi.
Až sejdu se s krásnými ženami,
jak muž, když rozdmýchá mi slunce
zář dnů,
rád pokochám se, ale ze stínu —
zchladit se můžu všude. A když ne,
bylina už mi ocas vyškubne.