Východ slunce

Slunce, ty drzý, vlezlý blázne,
           snad ještě spíš,
když záclonami v okně nahlížíš?!
Copak tvůj čas i milencům tu vládne?
           Pedante drzý, plísnit jdi
           žáčky a učně ospalé,
      lovčím dej vědět, že král vyrazí,
      mravence vyžeň sklízet na pole —
vždyť láska stejně nedbá zeměpásů,
hodin a dnů, jež jsou jen cáry času.

           Proč na svou moc tak pyšné
           je tvé záření?
Když mrknu, v mracích jsi, máš zatmění —
tu věčnost nezřít ji však zabije.
           A neoslepí-li tě její zrak,
           přijď zítra, ať si řekneme,
      zda poklad obou Indií i pak
      leží, kde dřív, anebo vedle mě.
Jen hledej krále, jež jsi včera zřel —
všechny bys v tomto loži uviděl.

           V ní každý stát, král ve mně žije,
           dál není nic!
Vedle nás princ je kmán, čest není víc
než škleb a zlato pouhá alchymie.
           Přiznej nám, slunce, onu ctnost,
           že svět tak zmenšený teď máš —
      jsi staré, trvá-li však povinnost
      dál zemi hřát, stačí, když hřeješ nás.
Sviť nám, a budeš mít svět prosvícený:
lože tvým středem je, tvou sférou stěny!