Žárlivost

Ty hloupá, co máš muže dost
a přitom vyčítáš mu žárlivost —
kdyby ho nadmul jed a v rubáši
začal už vloni lapat po duši,
popadat dech, vzduch začal polykat,
jak šestnáctinky fouká muzikant,
připraven duši z těla odporného
z jednoho pekla zvrátit do druhého,
ohluchlý z nářků, jimiž příbuzní
i slzu pro dědictví uroní,
ty neplakala bys — snad nadšením
jak otrok večer před propuštěním —
a přece slzíš, když sám s dychtivostí
polyká smrt — tráví se žárlivostí.
Spíš poděkuj mu, že nás jeho žal
zdvořile podezřením varoval.
Jako dřív nebudem se nahlas smát,
v posměšných narážkách ho snižovat,
až k stolu pozve nás, už rukama
nesmíme smilnit, slovy, očima.
Až nadýmat se bude z přecpání
a z křesla rozlehne se chrápání,
postel mu okupovat nesmíme
a jako dřív laškovat po domě.
Teď bude samá past — vždyť si v něm střeží
své království, svůj hrad, svou diecézi.
My však — jak hamižník, co nedělá
si tu nic z krále, minci padělá
a sám se do ciziny vyžene —
můžem jít o dům dál, anebo ne?
Tam vysmějem se jeho intrikám,
placeným špiclům, směšným nástrahám
jak měšťané v Londýně za Temží
starostovi, jak Němci papeži.