Signály v mlze

Můj tatínek měl čtyři bratry, bydleli s rodiči na malém městě a všichni synové, až na mého otce, v něm také zůstali. Jejich otec, můj dědeček, měl dílnu a v ní po práci v továrně opravoval motorky všem lidem ve městě a všichni synové, až na mého otce, mu pomáhali.

Můj tatínek byl nejstarší dítě a měl jednou dílnu zdědit, ale jeho zajímala jen kopaná. A tak zatímco se strýčkové učili čistit svíčky a karburátory, otec se učil kličky a rohové kopy. Když se strýčkové vraceli z vojny, nastupovali rovnou do místního autoservisu, zatímco otec hrál na vojně za Duklu Písek a po vojně jen přestoupil do jiného klubu.

Než jsem se narodil, přestoupil otec do lepšího klubu, a když mi byly tři, přestoupil zas a stal se kapitánem mužstva v Kostelci. Pak dědeček umřel a náš táta se zřekl dílny ve prospěch strýčků.

V neděli tatínek většinou míval zápas a celá naše rodina jezdívala s ním, třeba i přes celou republiku, to bývaly naše neděle. Někdy jsme vstávali ještě v noci, abychom byli na místě alespoň dvě hodiny před zápasem, táta nic nejedl, jenom trochu vývaru, pak posadil maminku někam na tribunu a mě přímo „na střídačku“. Potom zmi­zel v šatnách.

Pokud se někdy nehrálo, jeli jsme na návštěvu ke strýčkům. Vyrazili jsme později a přijížděli k obědu. Strýčkové otevřeli veliká plechová vrata, vyvezli ven své otřískané škodovky, zaparkovali je na kraji silnice a my vjeli do dvora svým krásným nablýskaným autem, na které jsem byl velmi pyšný. Všichni si potřásli rukama, najedli jsme se a pak strýčkové zvedli kapotu našeho auta a strkali hlavu dovnitř a křičeli na otce, ať šlápne na plyn anebo na brzdu, jindy zvedali auto heverem a dívali se na něj zespodu.

Pak přišla babička a řekla, že je večeře, a po ní strýčkové nalili víno. Vždycky to dopadlo tak, že po chvíli mluvil už jenom náš tatínek. Převyprávěl všechny zápasy, které sehrál od poslední návštěvy, popisoval všechny přihrávky a rohové kopy a vyndával z náprsní kapsy nebo z tašky výstřižky z novin, na kterých byly jeho fotografie a články o něm. Podával je babičce a ta je brala do stejných rukou, kterými kdysi zapínala rádio, aby se dozvěděla, co se děje na frontě.

Pak je posílala dál, výstřižky kolovaly, strýčkové si je podávali a podávaly si je časem jejich manželky a všechny moje sestřenice si je časem také podávaly, i když druhý den říkaly, že je můj táta vejtaha.

Ale můj táta najednou přestal být kapitán, a když strýčkům večer vyprávěl, výstřižků už bylo čím dál tím méně; sedával jsem stále na střídačce, ale tatínek už mi neukazoval na ochozy a pak při jednom zápase dostal tatínek ránu. Soupeř ho vší silou udeřil loktem ve výskoku. Přímo do krku. Bolelo to dlouho a po několika měsících se bolest začala ještě zvětšovat, ale tatínek nechtěl jít k lékaři, protože potřeboval trénovat, doufal totiž, že se vydře zase do formy, a šel k lékaři teprve, když se mu začalo hůř dýchat.

Lékař ho okamžitě poslal k jinému lékaři a tatínek se už domů nevrátil. Nějací lidé, kteří se na něj kdysi chodili dívat, zařídili tatínkovi nejlepší možnou kliniku a tam se mu pokusili odoperovat z krku nádor. Našroubovali mu něco do úst, aby je měl co nejvíce rozevřená, ale stejně to nestačilo a nakonec mu krk zvenku úplně rozřezali a operace byla tak dlouhá, že na celé klinice došla pro tatínka vhodná krev a řidiči sanitek se rozjeli po ostatních nemocnicích pro další konzervy, aby mohli tátu zachránit.

Když konečně mohl přijímat návštěvy, přihrnuli se do jeho pokoje také strýčkové, tvářili se velmi vesele a říkali tátovi, že měl veliké štěstí, ale na chodbě byli vážní a říkali, že je také štěstí, že táta nemůže mluvit, ani se na nic zeptat, protože by se zeptal, kde je babička. Musí mít teď hlavně klid a určitě by ho rozrušilo, že babička leží v jiné nemocnici s infarktem.

Babička se nakonec uzdravila, i táta se úplně uzdravil. Nosil od té doby rolák, pokud to šlo. Také se už tolik nesmál. Prý proto, že mu tenkrát při operaci tím strojkem na rozvírání úst natrhli koutky. Doopravdy měl v těch místech docela dlouhé a tuhé jizvy, ale možná se tolik nesmál také proto, že se nevrátil zpátky do mužstva.

Když jsme teď přijeli ke strýčkům, táta dál vyprávěl o fotbale, zase probíral své slavné penalty a rohové kopy, ale vyprávěl věci, které už všichni znali, ani nové výstřižky už nevozil, protože tatínek teď pracoval v továrně a měl na starosti vlečku. Lidé, kteří dál plnili stadion, už nekřičeli a netloukli pěstmi do mantinelů kvůli němu.

Jednou tatínek vyndal ze skříně krabici s novinovými výstřižky a dlouho se v ní probíral. Pak zalovil ve skříni ještě jednou a vyndal z ní svoje kopačky. Dlouho je krémoval a maminka nic neříkala, přestože je čistil na svátečním stole v kuchyni. Druhý den jsme nasedli do auta a jeli ke strýčkům. Nejeli jsme ale rovnou do dvora, jeli jsme na stadion. Na stadionu bylo plno lidí a také strýčkové už tam čekali.

Místní fotbalový klub slavil sedmdesát let činnosti a zorganizoval zápas současné jedenáctky proti jedenáctce veteránů. Tatínek se vrátil ze šatny a usmíval se, jak mu to jen dovolovaly koutky jeho úst. Měl dres s číslem sedm a na rukávu kapitánskou pásku. Tatínek byl pověrčivý. Ve všech klubech, kterými prošel v dobách své slávy, hrával jedině s číslem sedm a měl radost, že se na to nezapomnělo. Strýčkové, tety, babička a všechny sestřenice se usadili na tribuně a já, přestože jsem byl už velký, jsem se usadil jako kdysi k tátovi „na střídačku“. Seděl jsem a díval se, jak se táta rozcvičuje.

Nějaký pán za mantinelem na tatínka ukazoval a říkal sousedovi: „Vidíš tu sedmičku? Tak ten u nás začínal. Jako dorostenec. Když mu to ještě šlapalo, dokázal dát branku rovnou z rohu, nebo si vzal míč od brankáře ve vlastním vápně, prokličkoval celý hřiště, položil si soupeřova gólmana a pak zastavil míč na čáře a klidně si k němu kleknul a dřív, než stihnul někdo doběhnout, hlavou ho pošoupnul za brankovou lajnu!“

Tatínek to slyšel. Přestal se rozcvičovat, sedl si vedle mne, díval se, jak se tribuny plní, a držel mne za loket. Pak rozhodčí zapískal a hráči odešli losovat.

Hra se pomalu dostávala do tempa, otec byl hned tady a hned tam, ale jakmile se dostal míč brankáři veteránů do rukou, objevil se u něj. Vzal si míč na nohu, nadhodil si ho na hlavu a hlavu sklonil, takže mu míč spadl na prsa, v tom okamžiku ale prsa vypnul, takže se míč odrazil dopředu. A táta vyrazil za ním.

Nejdříve se prokličkoval vlastními veterány, kteří se na něj trochu nechápavě dívali, a pak kličkoval mezi soupeři, kteří se mu pokoušeli vzít míč, prokličkoval se a utíkal na branku.

Utíkal jako zamlada, jako když mu to ještě šlo, ale najednou, úplně z ničeho nic, dalo by se říci v plné rychlosti, se tatínek zastavil. Balon, který hnal před sebou, se ještě chvíli kutálel, pak se také zastavil, brankář vyběhl a vykopl míč až na druhou stranu hřiště, hra se přenesla tam, jenom táta pořád stál.

Snad se po něm kromě nás ani nikdo nedíval, protože veteráni jen tak tak hájili vlastní branku, když najednou táta zakřičel jména mých strýčků. Musel ale zakřičet ještě jednou, protože mu divně selhával hlas, možná také aby strýčkové měli čas pochopit, o co jde, ačkoli mi dlouho bylo záhadou, že to tenkrát vůbec pochopili.

Moji břichatí strýčkové totiž najednou seskočili z tribuny, dokonce přeskočili mantinel a vběhli do hřiště a hlavně, vůbec se táty na nic neptali, dva ho vzali každý z jedné strany v podpaží a odtáhli ho pryč, odtáhli ho od lidí na dřevěnou lavičku a jeden strýček si zabořil tátovu hlavu do ramene a držel ho, aby nikdo neviděl, že táta pláče, a druhý mu masíroval nohy a zbylí dva zatím podplatili řidiče sanitky, aby tátu odvezl domů sanitkou, aby to vypadalo, že táta nedoběhl před branku, protože je zraněný, protože má natažené vazy anebo vyhozené koleno nebo cokoli, jen aby ho alespoň před lidmi ušetřili toho ponížení, že nedoběhl, ne protože je zraněný, ale protože je starý, že nedoběhl, protože ho najednou, pár kroků před brankou, úplně opustily síly a ta trocha, co mu zbyla, stačila jen na to, aby stál, alespoň stál na třesoucích se nohách a hanebně neupadl.

Opravdu prý spolu vůbec nemluvili, jenom když za nimi zapadla velká plechová vrata do jejich dvora, táta jednoho po druhém strýčky objal.

Pak jsme dlouho ke strýčkům nejeli, přestože to naše prorezavělé, kdysi tak krásné auto potřebovalo. Jednoho dne přišel táta z práce pěšky, auto bylo prodané a za stržené peníze se koupila později skoro nová škodovka. Tou jsme se nakonec také vydali ke strýčkům, strýčkové otevřeli veliká vrata, ale táta zaparkoval na silnici před vraty.

Strýčkové vyšli ven, dívali se na naše nové auto, táta vystoupil a povídá: „Budete mě to, kluci, muset trochu naučit, abych vás pořád neotravoval, až se nám tohle začne taky rozpadat.“ Strýčkové se usmáli a nejstarší z nich řekl: „My ti to přece vždycky rádi seštelujem, brácho.“

Byli už všichni docela staří, ale poprvé jsem slyšel, že by řekli mému tátovi brácho. Sedli si ke stolu, jeden strýček nalil všem víno, ale tatínek, místo aby začal vyprávět o fotbale, se zeptal strýčků, jestli si vzpomínají, jak hrávali na vojáky ve vzrostlé pšenici u Labe. Strýčkům ožily oči, přikyvovali a vzpomínali na další a další příběhy, které jsme i my slyšeli poprvé v životě, takže jsme seděli a poslouchali, tety neodbíhaly dělat chlebíčky, sestřenice zapomněly, že chtěly jít na zábavu, strýčkové se usmívali i tatínek se usmíval, jak jen mu to koutky úst dovolovaly, usmíval se dlouho do noci, i když všichni už jen mlčeli a seděli.

Najednou se někam zadíval a řekl: „Vzpomínáte, jednou koupil táta od někoho lodní sirénu, mívají je na horách a houkají, když se někdo ztratí v mlze. Víte, co myslím, byla na střeše za komínem… když táta zahoukal pětkrát, musel jsem co nejrychleji přiběhnout na dvůr, když zahoukal třikrát, musel přiběhnout Karel, zahoukal jednou a musel běžet tady Jarda. Museli jsme všeho nechat a běžet domů, ať jsme byli kdekoli… pořád jsme byli někde v trapu, ale takhle věděl, že nás sežene.“

Prostřední strýček se usmál a řekl: „Když zahoukal šestkrát, museli jsme přiběhnout všichni.“

Druhý strýček se mlčky zvedl a po chvíli se ozval jekot. Táta se strýčkem současně počítali. „Dva… tři… čtyři… pět… šest.“ Šest signálů se neslo tmou.