Nebeská lastura

Sezóna byla v plném proudu, ale nedokázal jsem myslet téměř na nic jiného než na sebe a Renatu. S významným výrazem jsem ji pozval na slavnostní oběd a byl jsem odhodlaný ji po té baště požádat o ruku.

Už cestou tam jsem tím byl cele zaujat a všechno ostatní mi v té chvílí přišlo nepatrné. Jen tak si mohu vysvětlit, že jsem nasypal do čepice tolik peněz haré-kršňákům, kteří chtěli příspěvek na provoz haré-jídelny. A jenom tak si mohu vysvětlit, že jsem vzápětí usadil Renatu v poměrně drahé restauraci, rozmáchle ji vyzval, aby si vybrala, na co má doopravdy, ale doopravdy chuť, a v žádném případě nešetřila mou kapsu, aniž bych se přesvědčil, kolik mi vlastně zbylo.

Když jsem si pak na záchodě zoufale prohledával kapsy a vzápětí u stolu svou vyvolenou přesvědčoval, že úvodní polévka byla vlastně velmi sytá, a co se mne týče, mohl bych ostatní chody už odříci, nebyl jsem už, jak se říká, ve své kůži.

Renata ale pod vlivem mé předchozí agitace trvala na několika chodech, díky nimž jsem ji musel nechat v cizokrajném gastronomu v zástavě a vyrazit do ulic, kde jsem chvíli pobíhal sem a tam, než jsem potkal známého, který byl ochoten mi půjčit.

Přestože se mi tedy povedlo získat zpět své rukojmí, nebyla se mnou řeč, sklesle jsem Renatu vyprovodil až ke dveřím ubytovny a stejně sklesle bych odvrávoral, kdyby mne nepozvala na kávu, které jsem se ani nedotkl, a díval se na hostitelku, jako kdybych ji už nikdy neměl uvidět. A padal bych a padal, kdyby mne nezachytila ve své náruči.

Představte si, odstěhovali jsme se na chalupu, na které jsem kdysi strávil opuštěné léto, a zanedlouho se Renatino bříško začalo zakulacovat. Přišel čas zamyslet se, čím nás na takové samotě uživím, ale nakonec jsem to nebyl já, koho napadlo, že bych mohl dělat hrníčky.

Jednoho dne Renata přivezla z města příručku pro keramické kroužky a z nedaleké dílny nám poslali na dobírku trochu hlíny. Rozevřel jsem příručku na straně jedna a pustil se do práce. Za necelý rok byl na světě první prodejný hrnek a mezitím jsme neměli zrovna na růžích ustláno, ale najednou mi došlo, že se mi vlastně splnil dávný, veliký, zapomenutý sen.

Zařídil jsem si dílnu vzadu nad koupelnou, abych mohl být stále doma. Nejdůležitější ze všeho je pec a vysoký stůl, protože všechno, co nemusí být vytočeno na kruhu, dělám nejraději vestoje.

Po několika letech jsme už měli děti dvě, já se naučil obstojně dělat hrníčky a také vylezlo na povrch hodně věcí, takže skončily všechny iluze, a i když to nebylo vůbec lehké, pomáhalo nám vědomí, že je potřeba znát pravý stav věcí, abychom se pak jako Honza mohli soustředit do jediného bodu a stav věcí pomalu, ale jistě zlepšovat.

Ukázalo se, že je to doopravdy tak: když se lidé při prvních neúspěších nevzdají, ale začnou je spolu překonávat, všechno je den ode dne krásnější. Je to pohádkově krásné, přesně takové, jaké jsem si to představoval před lety pod svatým Václavem.

S Honzou jsme se navštěvovali, jak jen to bylo možné, a často se s ním přihrnul i Koťátko. Jednou jsme si zase povídali o tom, co bylo, a Honza nevím proč považoval za nutné mi připomenout, že ani on nebyl nikdy dobrý, přestože vím, že o to už tak dlouho usiluje. Dokonce prý, když ležel kdysi v nemocnici se svou nohou, si říkal, proč se to muselo stát právě jemu, když já jsem spadl dvakrát před ním, navíc ze stejného místa; a když ještě nosíval své transparenty v průvodech, pokaždé se velice bál a v duchu si svoje nadšení ošklivými slovy vyčítal, prý se skoro toužebně rozhlížel, jestli už se blíží policajti, aby už ho měli, aby ho zmlátili a vzali mu ten transparent a on už měl všechno za sebou.

Přiznal jsem se, že tenkrát, když mi Honza během deseti minut vyjevil svou pravdu, zmocnily se mne pochybnosti; stále se mi totiž vracela myšlenka, že je to sice on, který vždycky mluví pravdu, ale že měl přeci jen dlouho rozbitou hlavu a není to dobré ani s jeho pamětí; a i když je to smutné, nedaří se mi být úplně dobrý ani hodinu, natož den.

Pak se přidal Koťátko, že ani on na tom není nejlépe, protože je zvyklý na svůj klid a ticho a často mu tady dole leccos zbytečně leze na nervy.

Tak jsme seděli a přemýšleli, kdo je vlastně na světě dobrý… Aby nám Honza udělal radost, prohlásil, že člověk se svou nedokonalostí nesmí nechat odradit, ale bojovat o co nejlepší výsledek s tím, co má.

Abych já udělal kamarádům radost, vyprávěl jsem jim, jak jsem se jako malý vylekal, když jsem vběhl na hřiště, a tatínkovi soupeři byli najednou příliš velcí a příliš dupali, takže dobro bylo zblízka o mnoho těžší. Od té doby jsem si už nevšímal tolik hry, všech těch velkých a dupajících, ale snažil jsem se v tom zmatku neztratit z očí svého otce.

Chvíli jsme mlčeli a pak najednou vstali, protože jsme ucítili, že si navzájem věříme, že ani jeden nikdy nepřestaneme svou skálu stlačovat pod sebe, dokud se neobjeví širé nebe, že musíme, protože už to nejde zpátky.

A já najednou cítil ohromující jistotu, že lidské srdce pochází z veliké výšky a že je jako lastura, ze které ještě po letech můžeme slyšet moře, a že každý z nás v sobě takovou nebeskou lasturu nosí, aby nezapomněl, že tam vysoko nad námi je pro něj navždy prostřeno.