Vánoce

Moje maminka pracovala na očním oddělení. Každé úterý dopoledne se operovalo, každé úterý byla událost, byl to den čistoty. Předem se vyvařovaly nástroje, dezinfikoval se sál a nakonec i personál.

Kromě úterků, na které si ji pan primář vyžádal, pracovala maminka v turnusech, na směny, abychom měli více peněz. Pokud se vracela v sedm ráno z noční směny, stihla mi před usnutím uvařit snídani a připravit svačinu do školy, jestliže odcházela v sedm na denní, bylo všechno připravené na stole, když mne před odchodem probudila. Ale v obdobích, kdy býval tatínek pryč, jsem snídal tak jako tak vždycky sám.

Bývalo mi doma samotnému někdy smutno, především pokud pršelo a já nemohl jezdit po okolí na svém kole značky Favorit. Tehdy jsem maminku odpoledne v nemocnici navštěvoval a jednou, když na ni vyšla služba, slavili jsme na očním dokonce Vánoce. Nešlo to jinak, chápal jsem to. Jednou za pár let každá turnusová sestra službu na Vánoce mít musí. Už si nepamatuji proč, ale tatínek s námi tenkrát na svátky nebyl.

V nemocnici na očním oddělení se kapr podával už ve čtyři hodiny. Na svátky zůstávali jenom staří lidé, kteří nikoho neměli, ale protože s očima mají problémy většinou staří lidé, na svátky zůstávala na oddělení pacientů velká většina. Stoly v jídelně pokrývaly bílé naškrobené ubrusy a na každém bylo velké černé razítko NEMOCNICE KOSTELEC.

Na stole u okna stála velká váza a v ní několik smrkových větviček, na něž se vešly čtyři ozdoby, které maminka přinesla z domova. Kapr se podával předčasně hlavně proto, že staří lidé chodívají dříve spát, obzvláště se prý unaví, když je něco rozruší, a někteří prý chtějí svátky prostě zaspat, aby jim nebylo smutno, že jsou v nemocnici a úplně sami.

Když jsem ale tenkrát vešel do jídelny, nastalo veliké pozdvižení a většina starých pacientů odešla kvapně od stolu, dokonce bylo slyšet výtah, a když jsem se podíval z okna, jeden pán se šedým zákalem uřezával v areálu parku kapesním nožem od země malý smrček.

Maminka mne odvedla z jídelny, protože bych se prý v klidu nenajedl, a přenesla mi talíř do služební místnosti a pustila v rádiu koledy, a než jsme se dali do jídla, pohladila mne po vlasech a popřála mi dobrou chuť. Po jídle otevřela svoji skříňku a v ní byly narovnané krásně zabalené dárky, ale než jsem je mohl rozbalit, začali se ve dveřích strkat pacienti a naléhali, abychom se vrátili do jídelny.

Na stole u okna stál malý smrček z parku a byl celý nazdobený. Byl ověšený vším, co sehnali pacienti ve skrýších svých bílých kovových nočních stolků a zásuvek. Ozdobný řetěz byl z nastříhaných pohlednic a sem tam visela scvrklá jablka a mezi nimi, představte si, také několik zlatých náušnic a prstýnků.

Pod narychlo ozdobeným stromkem byla tatranka, sedm v papíru zabalených hašlerek, pomeranče, které dostali pacienti navíc k slavnostní večeři, a nůž, kterým pán se šedým zákalem řezal stromek. To všechno byly dárky pro mne a všichni tvrdili, že mi je posílá Ježíšek.

Já ale nechtěl slavit Vánoce v nemocnici. Bál jsem se, že když nebudu doma jako pokaždé, že mne večer Ježíšek nenajde. Myslel jsem si, že když budu hodně odmlouvat a křičet, budou to muset všichni pochopit, že pan primář Cejn to pochopí a hlavní sestra taky a že přeloží mé mamince službu. Jenže místo toho, když už to se mnou nebylo k vydržení, se maminka zhluboka nadechla, pak si dlouze povzdechla a nakonec mi začala vysvětlovat, že Ježíšek není.

Nemohl jsem to pochopit. Ne kvůli dárkům. Nedokázal jsem přistoupit na to, že vůbec neexistuje, že to není stejné, jako když od vás na čas odejde tatínek, ale je přece známo, že někde je, jenom se za ním pokaždé nesmí. Protestoval jsem proti tomu, že někdo, koho potřebujete a koho máte rádi, někdo, na koho se často obracíte, náhle není.

Najednou byly pod stromečkem pomeranče, které ještě před chvílí ležely na stole, a všichni pro změnu tvrdili, že mi je posílá On. Nemohl jsem dělat nic jiného než se zase rozplakat.

Utěšovala mne maminka a potom jedna stará paní. Už mne skoro neviděla. Měla také zákal, ale horší, zelený. Byla moc hodná, a tak jsem jí pošeptal, že to není pravda, protože pomeranče jsou z jídelny a ještě před chvílí byly na stole. Vysvětlovala mi, že Ježíšek nemůže být všude, ale někdy způsobí, že se v lidském srdíčku ozve touha anebo soucit nebo láska, a člověk má najednou velkou chuť pomoci nebo udělat radost druhému, a když zrovna nic jiného není po ruce, dá takový Ježíškem pověřený člověk druhému třeba jenom pomeranč.

Nerozuměl jsem tomu příliš, ale snad bylo v jejím hlase něco, co mne uklidnilo, a já se nechal odvést na židli vedle stromku a jedl jsem hašlerky a tatranku a staří pacienti mi zpívali koledy. Pořád se na mne dívali, dívali se jenom na mne a zpívali, vůbec ne tak hezky jako v televizi, jenom v zašlých pruhovaných županech s černým nemocničním razítkem, ale zpívali, dokud jsem úplně všechno, kromě hromady pomerančů, nesnědl, dokonce ještě dlouho po tom, co mne maminka uložila na služebně spát.

A jak to dopadlo s maminčinými dárky? Rozbalil jsem si je druhý den doma, pod velikým vánočním stromem. Co v balíčcích bylo, už se nepamatuji. Zato jsem nikdy nezapomněl na hašlerky a na tatranku. A slova poloslepé ženy ve mně slábla, protože všichni tvrdili to, co maminka.

Někdy možná člověk musí hodně zapomenout a hodně prožít, aby nakonec sám objevil pravdy, které mu již dávno pošeptali jiní.