Vesmírná loď

Není pravda, že vždycky všechno šťastně skončí. Kulisák Benda asi zklamal maminku, která mu prý před spaním vyprávěla krásné pohádky. Jakmile ho propustili, odjel s nějakými kamarády do Itálie.

Snad ho tam vedla chytlavost, o které se mnou často mluvil, a díky ní zřejmě také zanedlouho podstrkoval turistům na ulicích lehčí drogy, které nakonec začal brát i sám, a skončil prý v nějakém klášteře, v péči charity.

Když jsem byl malý, i mně maminka před spaním vyprávěla. Přes den jsem si prohlížel a nechával vyprávět pohádky, ale kdykoli se maminka ptala, co mi má vyprávět před usnutím, prosil jsem: „Vyprávěj, co jsme dělali!“

Ležel jsem v postýlce a maminka vyprávěla příběhy strýců a tet, babiček, dědečků, pánů a paní, které jsem nikdy neviděl, skutečné příběhy. Byla tma, postýlka plula ve tmě jako nějaká loď a ze tmy se vynořovaly postavy tak, jak je přivolávaly maminčiny věty.

Někdy bývám večer hodně unavený. Pracuji vestoje vlastně celý den, když dělám vzadu ve své dílně hrnky. Stojím za stolem u velkého okna, ruce od hlíny, a přede mnou na stráni raší stromům listí a rozkvétají keře a opadávají květy a opadává listí, střídá se déšť a sníh, ptáci zpívají a vyvádějí mladé a rolničky se tetelí, protože cítí blízko štěstí, a mně čím dál více splývají všední dny s pohádkovými příběhy.

Když jednoho dne psali v novinách, že horolezec Koťátko tragicky zahynul v horách, před spaním jsem dětem vyprávěl, že když strýček zase jednou seděl ve svých výškách nad světem a poslouchal věčné ticho, zazvonily náhle poblíž rolničky a přijely zlaté sáně tažené nádhernými bílými soby a strýček nastoupil a ty sáně ho vezly výš a výš, až ho dovezly tam, kde jsou stále jenom Vánoce. Vyprávěl jsem jim to a v kapse jsem měl jako vždycky nůž, kterým mi poloslepý pán uřízl kdysi v nemocničním parku stromek. I na slova se rozpomínám, která jsem tehdy zaslechl, a doma nikdo netuší, proč vozívám z cest právě pomeranče.

Když mne navečer pobolívají nohy, odpočinu si nejlépe tak, že uspávám děti. „Co to bude dneska?“ ptám se. „Co jsme dělali,“ vydechnou děti. Lehnou si blíž ke mně, každé na jedno rameno, a poslouchají. Vyprávím, co jsme dělali během dne, ty nejvšednější události, a děti poslouchají.

Pak usnou, oddechují do tmy a jejich dech je jako šelest motorů nějaké vesmírné lodi. Loď pluje a já přemýšlím, co na těch nejobyčejnějších příbězích děti láká. Opravdovost příběhů k sobě možná přitahuje opravdovost dětí. Pak dětí spí a je tma a v té tmě je cítit, jak světem cloumají čím dál silnější otřesy. Ale nebojím se, to jsou jenom výhybky, to se jen náš vlak už blíží k nádraží. Nebojím se, jako kdysi v Lysé potmě přejdu koleje a bude pro mne dávno prostřeno.

Ani vy se nebojte, človíčkové moji. Vy spíte a já stojím vedle vás, jako kdysi můj tatínek na lokomotivě, s rukou vztyčenou vzhůru.

A dávejte pozor, ať se vás na cestě nezmocní závrať. Zatněte zuby, metr po metru, a nakonec uvidíte širé nebe.