Koťátko

Jezdil jsem do skal, i když byl Honza na vojně, ale pokaždé jsem za něj musel hledat náhradu, nikdy nebylo jisté, jestli najdu ve skalách spolulezce. Potřeboval jsem někoho, kdo je každý víkend ve skalách, a nakonec jsem takového člověka našel. Honzův náhradník se jmenoval Koťátko.

Koťátko moc toužil být velkým horolezcem, ale byl střízlíček a maminčin mazánek. Jezdil do skal, a zatímco my jedli gulášovou polévku v bufetu, vytahoval na schodech z kletru maminčiny svačiny. Proto se mu také říkalo Koťátko, ačkoli po rodičích zdědil snesitelnější příjmení Kočko.

Když se ale večer spustili lezci ze skal dolů a vyprávěli si, co zdolali, když probírali všechny obtížnosti a záludnosti přelezených cest, všechna pro a proti, aby objevili ve správném světle své přednosti, zlepšili svou morálku a dokázali se příští den zase houpat na tenkých lanech a nejistých smyčkách vysoko nad zemí, tehdy Koťátko vešel do sálu a nastavoval uši.

On nečetl snad žádné jiné knihy, jenom horolezecké průvodce s popisy výstupů a cest. Co si nepřečetl, to vyslechl a pak obojí konfrontoval. Stal se oblíbenou místní postavičkou, občas rád nosil pod stěny lezcům batohy a mnohokrát mu známí nabízeli, ať se naváže.

Ale Koťátko si troufl jenom na krátké cesty. V tom byla jeho tragédie. Několik metrů nad zemí dostával neovladatelný strach. Vím to, protože už dávno před Honzovým odchodem na vojnu se někdy stávalo, že přijet nemohl a já nesehnal jiného spolulezce, a tehdy jsem brával Koťátka s sebou a vybíral pro něj krátké cesty, takové, u kterých šlo ze země dosáhnout pomalu na vrchol a nemělo ani cenu vytahovat lano. Koťátko si pískal a lezl, cítil se v bezpečí, ani se nemusel dívat, kam má sáhnout. Teoreticky znal totiž všechny cesty nazpaměť.

Večer jsme šli dolů do hotelu a přetřásalo se, co kdo přelezl. Koťátko skromně mlčel. Jenom když přijel někdo neznámý, Koťátko se jako místní cítil v převaze. Jednou přijel i český reprezentant.

Prohlédl si naši výzbroj, tou dobou ještě z valné části složenou z výzbroje hasičů a pokrývačů, a požádal nás, abychom ho zavedli pod nejtěžší stěnu. Neskrývaný posměch, se kterým se díval na náš nevalný, ale milovaný vercajk, způsobil, že stěna, pod niž jsme ho dovedli, se jmenovala Pozdní lítost, podle pocitu, který člověka přepadl v jejím nejtěžším bodě, z něhož se už nedalo vrátit ani o kousíček dolů. Když se do něj člověk dostal a zjistil, že nemůže dál, mohl se vrátit už jenom jediným způsobem: dlouhým a nepříjemným pádem.

Je to pokaždé zhruba stejné: nejdřív padáte a čekáte, jestli se lano napne, a ono se, pokud máte štěstí, napne, najednou se zastavíte ve vzduchu a vzápětí lano zapruží, zhoupne se a praští s vámi o stěnu buďto bokem, nebo zády, nebo čelem.

Reprezentant lezl a měl docela páru, protože když poprvé spadl, nechal se spustit ke kruhu a zkusil to ještě jednou. A potom to zkusil do třetice. Teprve pak toho nechal. Byl už potlučený. Vím to, dívali jsme se ze země, leželi jsme pod ním na zádech, pod hlavou batohy se směšnou výstrojí, a se zadostiučiněním žvýkali stéblo trávy.

Objevil se večer ve výčepu hotýlku a snažil se napravit svému mužstvu morálku. Objednal si fernet a začal přes stůl vyprávět.

V tu ránu u něj seděl Koťátko. Reprezentant pracoval na svém renomé. Z cest, které kdy vylezl, vybíral ty nejtěžší, máchal při tom rukama, takže zabíral půl stolu, a vedle něj seděl střízlík Koťátko.

Jenomže ten střízlík znal všechny knížky a všechna vyprávění a mapy a fotografie nazpaměť a strašně to prožíval, takže mu občas mimoděk něco uklouzlo: třeba když horolezec popisoval, jak najednou před ním byla úplně hladká stěna, Koťátko hned vyjekl, že přece není úplně hladká, protože když se člověk lépe podívá, zjistí, že do jedné prasklinky se dá nacpat malíček, nebo když reprezentant vyprávěl, jak cvakal zuby hrůzou, protože na deseti metrech nenašel žádné jištění, uváděl Koťátko, že se tam dají při troše šikovnosti najít hned dvě, a reprezentant pokaždé strašlivě zakoulel očima. Když se ho pak Koťátko bezelstně zeptal, která je podle něj nejtěžší cesta na Annapurnu, obrovskou pěstí bouchl do stolu, sebral si svůj vercajk, jaký jsme ještě nikdy neviděli, a vypadl ven.

Druhý den ráno, když jsme se vzbudili, byl Koťátko ještě ve spacáku. Šťouchli jsme do něj a oznámili mu, že poleze s námi na Starostu. Měla to být odměna za to, že nás, kluky z Meziměstí, Kostelce, Police, Machova a kdovíjaké další vsi, zbavil toho frajera. Starosta byl totiž Koťátkův sen. Dal se obejít vzhůru po svahu a krátkou stěnou se člověk dostal až na předskalí. Na tom předskalí právě Koťátko už mnohokrát stál.

Jenže mezi předskalím a vlastním Starostou zela propast. Bylo potřeba ji přeskočit a zachytit se v letu protější stěny. To Koťátko nikdy nedokázal: ne že by se nedokázal zachytit, on nedokázal skočit.

I tentokrát zůstal na předskalí poslední, všichni ostatní už přeskočili a vylezli krátkou stěnou na prostornou plošinu, ze které se lezlo dál. Stáli jsme na ní, pár metrů od Koťátka. Křičeli jsme na něj a Koťátko se třaslavým hlasem vymlouval.

Byl navázaný, dal se přemluvit, aby došel až těsně k hraně, ale pak se podíval dolů a ztuhl. Všem to bylo k smíchu, jenom já jsem si najednou kdovíproč vzpomněl, jak jsem v dětství nemohl hrát za své žákovské mužstvo, protože jsem nedokázal, kdybych tisíckrát chtěl, překonat strach z rány. Bylo mi Koťátka najednou líto, ale napadl mne jen jediný způsob, jak mu pomoci.

Podíval jsem se, jestli je jeho lano na naší straně dobře zajištěné, a když se Koťátko opět naklonil nad propastí, pořádně jsem tím lanem trhnul. Koťátko s velkým křikem zavrávoral a řítil se dolů. Lano se napnulo a zhouplo a Koťátko se vzápětí zuby nehty držel pod námi ve stěně.

Trochu jsem se bál, co mi za mou pomoc řekne, ale když se s odřeným čelem a rozbitým nosem vydrápal nahoru, zářily mu oči a moc mi děkoval za to trhnutí, protože se mu snad konečně splní jeho sen.

Opravdu se mu splnil a na začátečníka zdolal velmi slušně zbývající stěnu, ve které jsem i já měl obličej těsně u skály, aby se mne nezmocnila závrať, protože měl z věčného lezení po skalkách docela vybroušenou techniku.

Skutečně vylezl tenkrát na Starostu a úplně z toho zdivočel; ještě toho roku se vydal úplně sám na Elbrus, protože nikam jinam než na východ se tehdy nesmělo. Měl jenom cepín, mačky, stan a karimatku a říkal, že na cestu se nějak doptá.

Zanedlouho nato byl ale převrat a Koťátko se mohl vydat na Mont Blanc, a pak kdykoli jsem ho viděl, byl lepší a lepší. Prozradil mi jednou, mezitím uplynulo trochu let, že když vylezl na první osmitisícovku, uslyšel tam nahoře věčné ticho.

Říkal, že dole pod ním se válely mraky a sníh na slunci jiskřil a v tichu kolem slyšel cinkat rolničky, slyšel je prý tak zřetelně, až mu srdce zjihlo, a připadal si jako úplně malý kluk, který čeká na Štědrý večer, který vyhlíží oknem do tmy, jestli nezahlédne zlaté sáně přislíbené maminkou. A prý měl dokonce na pár vteřin pocit, jako by tím oknem uviděl jakousi krásnou, dávno zapomenutou krajinu, podobnou té, ke které já kdysi mířil s Lucií na plošině vlaku, krajinu, v níž jsou stále Vánoce.