Pivnice Tunel

Zanedlouho po tom, co babička umřela, přeci jen zatkli kulisáka Bendu a zavřeli ho, vězení se stalo jeho domovem na několik dlouhých let, ačkoli v tom byl určitě nevinně, a jestli ne, jistě to alespoň myslel dobře.

Honza se oženil a odstěhoval se na opuštěnou faru v horách hledat v tichu svoji věčnou pravdu a vedle jeho nového domova jako nějaká ruka ukazovala vzhůru věž zříceného kostela.

O Koťátkovi se psalo hodně v novinách, kdykoli sestoupil ze svých štítů mezi lidi, ale nikdy to nebylo na dlouho, protože Koťátko našel svůj domov ve stanu zmítaném větrem uprostřed věčného ledu. Jednou mi svěřil něco, co nebylo v žádných novinách, protože by se to nám, lidem, asi příliš nelíbilo: že se necítí dobře tady dole, že když je sám v mrazivých výškách vysoko nad zemí, cítí něco nepopsatelného, jakýsi neuvěřitelně krásný pocit svobody.

A můj tatínek, který byl vždycky zvyklý mít nějaký domov, byl najednou odsouzen bydlet na ubytovně dvakrát čtyři metry.

Proto čím dál častěji chodil z práce rovnou do restaurace Tunel. A nakonec tam přicházel každý den kolem třetí, protože na ubytovně ho nikdo nečekal, zatímco v Tunelu mu pan Pryl roztáčel za pět minut tři do osobního půllitru pivo.

Pan Pryl mu také držel místo hned vedle výčepu, kde měl za zády velký ventilátor, aby měl pro sebe čerstvý vzduch, protože chodíval kdysi na kopanou tleskat mému tatínkovi a věděl, že takový sportovec musí špatně snášet hospodský kouř.

Pan Pryl byl už velmi starý a pamatoval tatínkovu zašlou slávu a někteří z jeho hostů k němu kdysi přišli pít své první pivo. Pan Pryl totiž nebyl vždycky v restauraci Tunel, patřila mu zájezdní hospoda Bílá růže, nejstarší podnik široko daleko, a přestože ji Prylům znárodnili, mohl v ní pan Pryl zůstat a zachovat v ní starý pořádek.

Ještě já Bílou růži pamatuji. Naproti dveřím stál stolek a na něm hrnec s dršťkovou polévkou, kterou vařil každý den pan Pryl. Kdo chtěl, směl si sám nabrat, vedle hrnce si mohl vzít lžíci a talíř a nalovit si polévku, jak chtěl hustou, velikou hliníkovou naběračkou.

Pan Pryl měl výčep za rohem, takže neviděl, kdo si polévku bere a kolik porcí, a nechával na hostech, aby se při placení přihlásili. Jednou se svěřil tatínkovi, když trávili svůj čas vedle sebe v restauraci Tunel, že to tak udělal naschvál, že chtěl, aby se hosté u něj cítili jako doma, a k tomu prý je potřeba, aby věděli, že jim věří.

A když se Bílá růže z důvodů asanace bourala, kráčel městem opravdový pohřební průvod. Vpředu šla dechová hudba ze samých štamgastů a pak ostatní návštěvníci Bílé růže, všichni v černém. Od nejstarších po nejmladší za sebou, pěkně generace po generaci. Na chodnících stáli lidé a v oknech za záclonami okresního výboru zírali komunisté a skřípali zuby, protože to bylo daleko krásnější než povinný prvomájový průvod.

Před Bílou růží stál řečnický pult a za ním se střídali lidé s projevy a byli mezi nimi i profesoři místního gymnázia i my, studenti. Dveře hostince byly otevřené a z nich vybíhal pan Pryl a roznášel smutečním hostům zadarmo pivo z posledního hektolitrového sudu.

Pak byl sud prázdný, pan Pryl odešel do sklepa a za chvíli se ozvalo zasyčení, jak odpojil ten sud od pípy, a znělo to, jako by něco vypustilo duši. Pak zpoza Růže vyjel buldozer a svou velikou lžící ji smetl.

Restauraci Tunel tvořil jen zepředu a zezadu zazděný průchod, a tak nebylo kam schovat polévku kvůli důvěře, ale můj tatínek, snad že rod Steinerů měl kdysi hospodu, tam na čas nalezl svůj domov. Seděl tam i na Vánoce, díval se na televizi a pan Pryl, když zavíral, ho u sebe ještě nechal a smažil oběma kapra.

Potom Tunel jedné noci vyhořel a pan Pryl vedl dlouhá jednání na vedení restaurací, ale výsledkem bylo, že se Tunel zruší, protože to byl koneckonců jen zazděný průchod a pan Pryl byl už rok důchodce.

Když se to rozkřiklo, sešli se všichni štamgasti z pivnice Tunel i ti, kteří ještě pamatovali Bílou růži. A za dva víkendy postavili nový Tunel. I tatínek pomáhal a stále navrhoval, aby se někde vystavěl roh, za který by se dala polévka, aby na ni pan Pryl neviděl, protože nikdy nezapomněl na to, co mu kdysi svěřil, že totiž důvěra vytváří domov.

Ačkoli v zazděném průchodu žádný roh postavit nešlo, nepřestal tatínek přemýšlet o tom, co dělá domov domovem, protože jednou, když jsem ho zase v pivnici Tunel navštívil, mi o tom vyprávěl. Vždycky si vyčítal, že mi vzal domov tím, že od nás odešel, ale teď se mu zdá, že mi možná vzal domov daleko dříve: tenkrát, když mi nedovolil, abych se přihlásil na keramickou školu do Bechyně. Po všech těch nezdarech nevěřil, že se tam dostanu.

Pak se na mne tatínek podíval a pronesl, že život je možná ještě daleko složitější, než si kdy dovedl představit, a zeptal se mě, jestli bych byl šťastnější, kdybych tam mohl studovat. Já mu řekl, že nevím a ať si s tím už neláme hlavu.

Tatínek měl v očích slzy a povídal, že ani netuším, jak se mu ulevilo, a já rozuměl, ale bylo zbytečné to říkat, jenom jsem položil před sebe ruku na stůl a tatínek přikryl mou vytrénovanou dlaň svojí vytrénovanou dlaní.

Bydlel jsem tou dobou sám na divadelní ubytovně a babička byla mrtvá, ale od té chvíle, když jsem měl někdy volný čas, navštěvoval jsem tatínka v pivnici Tunel; věděl jsem, že tam bude pro mne vždycky prostřeno. Tatínek byl jediný, komu jsem dokázal říci úplně všechno. A protože nikdo přesně nevíme, ve kterých vteřinách a jak se obrací náš osud, je možné, že mne těmi rozhovory plnými důvěry v pivnici Tunel také skutečně zachránil, přesně tak, jak si to kdysi v čekárně před operačním sálem předsevzal.