Zbabělost

Rok jsem studoval na katedře dramaturgie a režie a zdálo se, že jsem konečně v opravdu dobrém mužstvu.

Tou dobou začaly velké nepokoje, a kdykoli se k nim schylovalo, přijížděl Honza ze svých hor a přespával u mne a maloval si u mne nápisy. Často jsme o tom vedli dlouhé diskuse, proč je třeba chodit v průvodech a zdvihat nad hlavou transparenty, zvlášť když má někdo doma malé dítě jako on a když nosiči transparentů jsou nejvíc vidět, a jsou tím pádem nejvíc na ráně a policajti je pochytají jako první.

Byly to dlouhé rozhovory a pokračovaly i ve skalách, kam jsme spolu stále ještě jezdili, ale Honza měl dál svoji pravdu, pro kterou se nechal honit a vyslýchat a bít, a já zase svou a bylo pro mne důležité, že hraju za moc dobré mužstvo.

Jednou mi ale Honza nabídl, ať mu pomůžu nést takový dlouhý transparent, že alespoň uvidím, jaké to vlastně je, protože řečmi nikdo nikoho nepřesvědčí. Váhal jsem a dlouho do noci zvažoval všechna pro a proti a všechny možnosti a způsoby, takže jsem ráno zaspal a Honza už byl dávno pryč.

Probudila mne telefonem jedna studentka herectví, která se přichomýtla k tomu, když jsem v nočním podniku nedaleko kolejí všechna ta pro a proti zvažoval a zřejmě jí prozradil, že se možná chystám na demonstraci.

Za okamžik jsme se potkali s Renatou na vrátnici a já se nenápadně zeptal, zda bychom na první místo programu nemohli zařadit snídani. Spolužačka však kvůli štíhlé linii zásadně nesnídala.

Šli jsme spolu mlčky dolů Vinohradskou třídou k Václavskému náměstí, všichni se za námi otáčeli, protože měla v srpnu kolem krku omotanou bílou šálu, skoro přes celý obličej sluneční brýle a na hlavě drdol. Hlavně jsem si ale nedovedl představit, jak chce na takových podpatcích prchat.

Najednou jsem se zastavil. Vedle nás se leskla výloha bufetu. Důrazně jsem oznámil, že se nasnídám, protože si potřebuji spravit po včerejšku žaludek. Renata se ošívala, že to pro ni není zrovna vhodný podnik, já ale vyrukoval s tím, že musím mít něco v žaludku pro případ, že bych byl zatčen a držen o hladu.

To ji přesvědčilo a vešla se mnou do bufetu. Postavil jsem se do fronty a objednal si guláš a pivo, což mi vzhledem k zatčení připadalo dostačující. Navrhl jsem spolužačce, ať si také něco dá, nikdo nevíme, jak dnešní den skončí, ale ta stále pokukovala ven výkladní skříní a byla duchem někde jinde, pravděpodobně na demonstraci.

Pivo bylo natočené skoro hned. Došel jsem si pro něj a čekal, až spadne pěna, abych mohl trochu pozvednout svou morálku, když vtom se ulicí před výlohou mihlo několik policejních transportérů. Renata se přesunula významně k východu, ale vtom na mě z okénka kuchyně zavolala kuchařka: „Gulááááš!“

Rozhodl jsem se pro guláš, ale radost jsem z něj neměl. Renata byla uzlíček nervů. Teď si začala kousat nehty, podupávala a stále opakovala, že kvůli mně o všechno přijde. Každé sousto, které jsem vkládal do úst, kořenila netrpělivými slovy, ale přesto jsem dojedl, a dokonce jsem si pečlivě utřel ubrouskem ústa. To už mne herečka táhla ven a přemítala, jestli kvůli mému guláši nebude už po všem.

Nebylo. Sotva jsme se ocitli na ulici, vidíme, že bojůvka policajtů se zdviženými pendreky žene proti nám od Václaváku velkou skupinu demonstrantů. Renata jim zvědavě spěchala naproti, ale vzápětí se musela otočit a už v čele demonstrantů doběhla zpátky ke mně.

Klusal jsem jí po boku. Nám vepředu nepadaly na záda policejní obušky, takže to všechno vypadalo jako jogging. Až k první křižovatce, protože ta byla policií mezitím zatarasena. To už jsem se bál. Ačkoli jsem byl zvyklý dostávat rány, měl jsem strach, že by mne mohli vyloučit z mužstva. Jediná možnost byla vyběhnout pár schodů a pokusit se uniknout boční uličkou.

Vyběhli jsme tedy schody a běželi dál, přestože policajti zůstali stát pod schody. Už nás nehnali policajti, najednou nás hnal strach, jako stádo, které se slepě řítí sem a tam.

Po chvíli se tempo přeci jenom zmírnilo. Už už jsem myslel, že jsem pro dnešek unikl policejním pendrekům, když vtom se stalo něco neočekávaného. Renata se najednou zastavila a nazlobeně křičela, že něco takového není důstojné, že ona není žádný zloděj, aby se nechala takhle honit, a chtěla vědět, kdo to těm policajtům vlastně dovolil. Byl to monolog hodný velkého jeviště, a zatímco obžalovávala osobně nepřítomný režim, míjel nás prchající dav. Nakonec zmizel za rohem a my zůstali sami.

Vyzývavě se na mne podívala, až jsem si připadal, že snad já mám v ruce obušek, otočila se tak, že by jí to v každém divadle museli závidět, a šla vstříc ozbrojencům.

Stál jsem tam, třásla se mi kolena a ruce a zřejmě i hlas. Proto jsem na ni křičel jenom v duchu. Asi že její psychicky nevyrovnaná osoba vyvolává u mne pramalé sympatie, ale vyjádřil jsem to mnohem jadrněji.

Jenže najednou jsem si vzpomněl, jak jsem strkal hlavu do bedny s dýmovnicí, a vzpomněl jsem si na Bendu, který se nebál nikdy říct, že je salám zelený, a narovnal jsem se jako tehdy, když jsem musel běhat v červencové výhni po asfaltovém hřišti. Narovnal jsem se a běžel. Strach jsem už necítil.

Doběhl jsem ji, sešli jsme spolu pár posledních schodů a došli na křižovatku s Vinohradskou třídou. Dál jsme se ale nedostali, protože naše boční ulička byla zatarasená a na Vinohradské stála opancéřovaná auta.

Renata došla až k zátarasu a křičela, že chce projít, ozbrojenci k nám otočili své plexisklové štíty, ale neodpověděli, neodpověděli ani, když jim spolužačka začala strašlivě, opravdu strašlivě nadávat, jenom se na nás dívali a byli neuvěřitelně klidní, jako by věděli něco, co my nevíme.

Opravdu také věděli, neboť najednou se po schodech k nám dolů řítili všichni, kteří s námi byli v průvodu, za nimi běželi jíní ozbrojenci s obrovskými obušky a těmi je před sebou hnali, v cestě ale stál náš zátaras, a tak byla jen otázka času, kdy budou v pasti a obušky dopadnou na jejich záda.

Demonstranti byli obklíčeni, ale dál běželi, možná se na schodech museli dívat pod nohy, a tak neměli čas si všimnout zátarasu v cestě. Běželi a klopýtali po schodech do poslední chvíle.

Řítící se skupina nenarazila do zátarasu, ale nejdříve do nás dvou. Ucítil jsem náraz a moje tělo bylo hozeno proti překážce, vzápětí jsem se ocitl na zemi, a když jsem se trochu zorientoval, viděl jsem, že zátarasy jsou povalené a demonstranti prchají na všechny strany. Také jsem slyšel křik policajtů, že hlavně musí chytit toho, který bariéru prorážel.

Pak někdo křikl, že ho mají držet, a v tom okamžiku mne zvedly ze země nějaké ruce a odtáhly mne před kameru. Oslepilo mne prudké světlo a zaslechl jsem hlas: „Jméno?“ „Steiner,“ odpověděl jsem. „Martin Steiner, Mlýnská ulice 7, Kostelec, hlavní nádraží,“ odpovídal jsem na otázky. „Kolo Favorit,“ vyhrklo ze mne náhle a stálo mě to herdu do břicha. Pak mne odvedli a před kameru postavili mou spolužačku.

Už neměla šálu ani brýle, jenom monokl na pravém oku a byla rozcuchaná, dlouhé vlasy jí padaly dozadu přes ramena. Když jsme se před kamerou střídali, hezky se na mne usmála, skoro bych řekl, že zamilovaně.

A ten její úsměv byl nafilmován a uložen v archivech Státní bezpečnosti. Byl tam určitě dobře uložen, ale ještě pevněji vězel ve mně. Zkuste si představit, že míjíte krásnou dívku ve chvíli, kdy vás někdo vede za vlasy a vy nevíte kam. Ta dívka se na vás krásně usměje. Zkuste zapomenout na ten úsměv. Nejde to. Je ve vás a jednoho dne vypluje na povrch.