Sponka

Jednoho dne jsme zase projeli s Lucií na kolech mezi hektary kapusty a květáků a sedli si vedle sebe do trávy na břehu Labe. Lucie mi podala popsaný, několikrát zpřehýbaný papírek a šeptla, že mi napsala básničku.

Přečetl jsem si ji a schoval papírek do kapsy. Mnohokrát jsem ho pak v životě četl a myslím, že už tomu, co je na něm psáno, lépe rozumím. Tenkrát jsem byl ale kulisákem v divadle, po premiérách jsem tam hrával parodie s Bendou a někdo mne dokonce přesvědčoval, že bych se měl přihlásit na DAMU.

Měli jsme s Bendou na starosti kulisy, ale to neznamenalo jen postavit večerní představení, současně jsme měli službu na zkušebně, když se zkoušela nová hra. Museli jsme být na každé zkoušce pro případ, kdyby se herci s režisérem náhle rozhodli, že potřebují třeba ještě jeden stůl.

Někteří herci nemuseli být na každé zkoušce, chodili jenom na své party, ale my museli být u všeho; někdy se zkoušela padesátkrát za sebou třeba jediná hádka, a aby nám to lépe ubíhalo, Benda se po hercích stranou opičil.

Jednou po premiéře byli všichni v ráži a jeden z herců řekl, že moc dobře viděl, jak se po nich opičíme, a ať to Benda pěkně ukáže. Benda se nebál ani zeleného salámu, a tak si všichni sedli a Benda ukazoval, jak se herci při zkoušení tváří.

Všichni z toho měli velikou legraci a režisér nám nařídil, že když jsme tak chytří, zahrajeme po příští premiéře celou hru po svém. To sice znamenalo, že za trest musíme mít celé příští zkoušení zase dopoledne službu, ale my se rozhodli, že Benda bude hrát všechny ženské a já mužské role, a moc jsme se těšili.

Na premiéru přijela pokaždé spousta lidí odevšad, ale hlavně z Prahy, a když jsme předvedli svou parodii, měli jsme dlouhý po­tlesk a jeden z těch lidí, který učil v Praze na katedře režie, říkal, že jsme přesně vycítili, kde ve hře něco nehraje, a navrhoval, abychom se přihlásili k němu do školy. Benda se smál, že nemá ani maturitu, ale přesto jsme stoupali do výše.

Udělal jsem ale asi chybu, že jsem si nedržel svůj bezpečný výhled dvakrát dva metry, protože se mi možná trochu zamotala hlava, jinak bych se radoval, že mi Lucie píše básničku, místo abych ji s výrazem převahy ve tváři slovo po slově rozebíral.

Takhle nenápadně to začalo. Lucie nic neřekla, ačkoli ji to muselo strašně ranit, jenom poslouchala a tiše se dívala, jak se nad vodou začíná zvedat mlha; mluvila se mnou, uvařila mi po návratu domů jako vždycky večeři, ale přestože jsem ji k sobě v noci přitiskl, jak nejvíce jsem svýma silnýma, vytrénovanýma rukama jen mohl, cítil jsem, že se mezi námi otevírá mezera.

Myslel jsem, že láska změní člověka sama od sebe, že pokud se opravdu jedná o lásku, nemůžou nastat žádná nedorozumění a neshody. Netušil jsem tehdy, že pokud se jedná opravdu o lásku, zůstává člověk i tehdy, když nastanou nedorozumění a neshody, že zatne zuby a spolu s druhým je překonává, že se učí být otevřený a říkat, co ho trápí, a že se učí, že ten druhý toho nezneužije. Objeví, že i druhý má v něčem pravdu, a začne se učit ovládat a překonávat… a pak najednou zjistí, že se změnil a že v tom skutečně má prsty láska.

Jenže od nás tatínek odešel a Lucie měla jenom maminku. Ani jeden z nás neměl hluboko v sobě uloženo, že se neshody dají překonat, že si lidé mohou promluvit a vyřešit narůstající problémy, že může opět zavládnout ticho a mír. My jsme viděli, že se křik a nedorozumění nezadržitelně stupňují, dokud neoddělí lidi od sebe. Tak jsem to viděl jako malý a se mnou doma i všichni kamarádi, se kterými jsem jezdil na kolech Pionýr, Eska i Favorit. Zlo bylo zblízka zase příliš velké a příliš ve mně dupalo. A chyběla mi pozitivní zkušenost. Jediný vyřešený případ. Nenašel jsem ho nikde, kde jsem v té době hledal. Ani v knížkách a filmech nic takového nebylo, kromě hloupých příběhů pro holky. Neudržel jsem si Lucii a Lucie se mi ztratila.

Zkoušel se Hamlet. „Běž do kláštera, honem, běž, my nestojíme za nic, my, kluci kulisácký!“ křičel jsem v šatně a Benda volal: „Ó ne, ó ne, teď přijde to nejhezčí místo, co zkoušíme už potřetí!“ Ale nepomáhalo to. Občas jsem zašel s kulisákem Bendou na pivo do zahradní restaurace v první vesnici za Ústím, ale když mi bylo hodně smutno, ani on mne nerozveselil; a tehdy jsem naskočil do nejbližšího vlaku. Babička už mne čekala, ohřívala něco na plotně a já stále nechápal, jak je to možné.

Babička se neptala, jestli se bojím rány nebo nebojím, jestli se bráním nebo útočím, neptala se, jaká je moje morálka, ale když mi bylo úzko, v jejím okně se svítilo, na stole ležel ubrus a bylo pro mne prostřeno.

A někdy, když jsem v noci usínal sám ve velikých pruhovaných peřinách, měl jsem pocit, že cítím vůni své ztracené lásky. Vůně bývala tak silná, jako by láska ležela někde blízko vedle mne, někdy se mi dokonce zdálo, že peřiny, do kterých uléhám, jsou ještě teplé.

Jednou v noci jsem se probudil, protože jsem měl pocit, že mne něco tlačí, a objevil jsem na prostěradle sponku. Vzbudil jsem babičku a ptal se jí, jak je možné, že se objeví teprve teď, po takové době, ale zeptala se jen, jestli na to nechci přijít sám.

Jednou jsem byl s Honzou ve skalách a pak mne vezl rychlík zpátky do Ústí. Bylo zima a brzy se stmívalo. Když jsem dorazil na půl cesty, do Lysé, rychlík se začal otřásat na výhybkách. Vyhlédl jsem ven a výhybky už svítily… svítily ve tmě před nádražím jako hvězdy na nebi.

Stál jsem na perónu, čekal na další spoj, díval se střídavě na výhybky a zase vzhůru na nebe, pak jsem z ničeho nic vstoupil do kolejiště a začal přelézat soupravy.

Babička nespala. Seděla za stolem, na něm hořela petrolejová lampa z výhybky, vedle ní stál dort, u stolu tři židle, sedl jsem si naproti babičce, třetí židle zůstala volná. Babička mi řekla s naprostou jistotou, že ještě přijede můj táta a že je jí ten den přesně sedmdesát.

To je teda náhoda, řekl jsem a honem se omlouval, že jsem na její narozeniny úplně zapomněl, že jen shodou okolností jsem na perónu protějšího nádraží čekal, až mi pojede další vlak, a najednou, aniž bych věděl proč, jsem přelézal vagóny, ale babička se usmála, protože život podle ní nepřipouští vůbec žádné náhody, a byla ráda, že jsem si vzpomněl na její narozeniny.

Pak říkala, že sedmdesát let je hodně a že už skoro nevidí, že vráží do stolu a špatně chodí, a srdce, že ji čím dál tím víc bolí srdce. Načež oznámila, že s dortem nebudeme čekat, a naložila mi pořádný kus. Otevřel jsem lahev na stole a nalil si víno. Přistrčila ke mně svou skleničku a úplně samozřejmě si naložila dort. Ptal jsem se, jestli je diabetický, ale babička odpověděla, že už to je v jejím věku jedno.

Pak jsme pili víno a snědli celý dort a babička mi vyprávěla, jak se vlastně seznámila s mým dědečkem a jak se narodil tatínek. Měl hodně sourozenců, protože lidé dlouho nemohli dědečkovi odpustit, že narukoval do německé armády. Hlavně zpočátku to bylo pro Steinerovy těžké, dokud žili schovaní za velikými plechovými vraty, a dědeček se snažil co nejvíce zalidnit jejich příliš opuštěný dvůr.

Pro babičku ale bylo nejtěžší, když pozorovala mého tatínka a bylo čím dál jasnější, že bude jednou chtít po lidech, aby mu všechny ty ústrky vynahradili, protože člověk nikdy nemůže být úplně šťastný, dokud si myslí, že mu lidé mají něco vracet.

Babička byla přesvědčená, že život s tátou musel být pro mě i pro maminku nelehký a že i tatínek se trápí, protože se kdysi vrátil do života po operaci krku, aby mne mohl ochránit, ale pak s námi pohromadě stejně žít nedokázal. Vysvětlovala mi to všechno, abych tatínkovi rozuměl, abych mu odpustil a já sám neměl nakonec pocit, že mi má něco vracet; záleželo jí na tom, protože to byl její syn. Řekl jsem jí, že jsem se na tátu nikdy nezlobil, protože už odmala vím, jaké to je, když má někdo špatnou morálku. Potom se mi svěřila, že mě vždycky měla moc ráda a v tom že je ono tajemství, proč pokaždé vytušila, že přijedu. Pak jsme šli spát.

Táta přijel dvě hodiny po půlnoci. Babička měla zhasnuto, ležela na posteli a už nedýchala. Při pitvě zjistili, že umřela na infarkt. Předtím prý prodělala ještě tři a na dva z nich se přišlo až teď. Měla srdce samou jizvu.

Na pohřbu se k mému překvapení objevila Lucie a od ní jsem se dozvěděl, že mou babičku navštěvovala. Jezdila za ní i po našem rozchodu a já cítil v peřinách její opravdovou vůni; proto mne také probudila sponka, která jí předcházející noc vypadla z vlasů.

Šli jsme spolu ještě jednou na hřbitov a zapálili na čerstvém hrobě petrolejovou lampu. Pak jsem doprovázel Lucii na nádraží. Pomáhal jsem jí přelézat vagóny, šplhal jsem první a podával jí ruku a najednou stála velice blízko u mne. Byla už nahoře, ale pořád jsme nějak váhali a nedokázali uvolnit své ruce.

Bylo to všechno stejné jako kdysi, nádraží bylo stejné, i plošina vagónu, na kterém jsme stáli, i moje ruce byly stále stejně silné, ale chyběla mi odvaha. A kdo nemá odvahu, může být jak chce silný, stejně není připraven k letu. Nebyl jsem připravený k letu, to je všechno. A Lucie zmizela navždy.

Už je to pěknou řádku let. Bydlím teď s rodinou skoro až na hranicích a někdy se vracím vlakem domů z daleké cesty. Vlak skoro nikde nestaví. Za Prahou nabere rychlost a jsem doma rychleji než autem. Do nádraží v Lysé vjíždíme už za tmy. Někdy je nebe jasné a svítí hvězdy a pod nimi jako zrcadlo září babiččiny výhybky. Vítr mi chladí tvář, vlak se otřásá a vzduch je cítit elektřinou. Ale nejvíce ze všeho cítím to, co je mezi nebem a zemí, mezi věčnými hvězdami a výhybkami nás, lidí. Co způsobí, že srdce samá jizva stále buší.

Sedím v kupé a najednou mám jistotu, že děti neusnou, dokud se nevrátím domů, a přemůže-li je spánek, vzbudí se jistě těsně před tím, než otevřu dveře. Doma se svítí, moje žena mne vezme za ruku a společně vyjdeme po schodech do dětského pokoje.

A přestože nemůžu nic o tom dni u nás doma vědět, zašeptají mi rozespalé děti s důvěrou své přání: „Povídej, táto, co jsme dneska dělali…“