Ruce

Po letech, po dlouhé době, když byly poryvy větru příliš silné, musela i má maminka na zem. Najednou viděla, že tatínek při pohledu na ni už nemá onu jiskru, kterou si zapamatovala navždy v jeho oku, viděla, že nebývá často doma ani v době, kdy nemá zápasy, turnaje, soustředění a tréninky. Viděla, že už není mladá. Maminka nedokázala přijít na to, kde udělala chybu a proč je najednou v troskách všechno, co mělo být navždy. Čichala si mimoděk k rukám v podezření, zda nejsou cítit po hospodářství na břehu Vltavy, a znovu a znovu si je mydlila.

Skláněla se nad šicím strojem, mými úkoly do školy, nad kuchyňským dřezem a operačním stolem, aby se nemusela otočit a podívat zpříma do tváře tomu, co ji lekalo. Byla krásná a její krása přitahovala všelijaké muže, ale maminka nikdy nezvolila jinou než tatínkovu náruč. Tehdy ne, dokud se tatínek k nám občas vracíval, ačkoli to vždy končilo křikem, ani tehdy, kdy už zůstával na své ubytovně s postelí, jednou židlí a stolem.

Maminka se snažila ukrýt ve své práci a nikdy nezměnila mužstva, nakonec byla na očním oddělení služebně nejstarší, nikdo neměl o jeho chodu lepší přehled a pro primáře oddělení se stala pravou rukou.

Primář byl vdovec, o dvacet let starší nežli ona, a jmenoval se Cejn. Snad kvůli tomu jménu mamince vždy připadal tak trochu důvěrně známý. A po letech stačilo říci třeba „zítra máme čtvrtek“ a maminka kývla a primář věděl, že nezapomněla a špinavá prostěradla a ubrusy a propocené župany s černým razítkem jsou v nemocniční prádelně. Stačil pohled, aby maminka pochopila, že operující primář potřebuje nutně otřít čelo, stačilo nastavit ruku a maminka podle operačního postupu podávala chirurgické kleště a skalpely, jehly a další potřebné nástroje.

Na sále bývalo nakonec ticho, jen mlčenlivá ústa v operačních rouškách, ale maminka věděla, že jeho oči na ní spočinou o zlomek vteřiny déle, a o chvíli déle spojují podávané operační nástroje její ruku s rukou druhého člověka.

Nebylo to takové, jako když se tatínek v neporazitelném dresu dotkl poprvé svými rty ruky mé maminky. Nebylo to jako vagón s plošinou, který vás veze na vysněný ostrov, a nebylo to jako vír, který se vás zmocní a vyhodí na úplně jiném místě, v bodu, po kterém jste toužili, anebo kterého jste se báli, ale jakmile jste tam, už nikdy se nechcete vrátit zpátky, nebylo to dunění pražců ani hlahol zvonů. Bylo to jemné souznění uprostřed ticha, ve kterém se zdály tetelit rolničky.