Touha

Můj tatínek měl odjakživa velkou potřebu mne bránit a ta potřeba přetrvala, i když jsem vyrostl a měl už silnější ruce než on.

Když jsem v prvním ročníku na katedře dramaturgie a režie na­zkoušel své první představení, muselo se pak to představení zahrát před diváky a profesory, kteří měli zhodnotit a zvážit, jestli jsou studenti zralí postoupit do vyššího ročníku.

Tenkrát mezi diváky seděl i můj tatínek, který možná deset a možná dvacet let nebyl v žádném divadle, ale nemohl si nechat něco takového ujít. Když se představení hodnotilo, vynikal výřečností mezi profesory jeden, kterému se obzvlášť nelíbilo.

Profesor měl ale velikou, skoro osudovou smůlu, protože představení bylo komedie, a tatínek, který se samozřejmě rozhlížel, co lidé práci jeho syna říkají, ho zahlédl se smát. Několikrát! A ten samý člověk teď tvrdil, že představení není vyvážené, že není stylově čisté, že ho brzdí některé dialogy a že je dlouhá expozice!

Tomu všemu tatínek nerozuměl, ale jemu bylo jasné, že se nejedná o nic jiného než o útok na jeho syna, útok prolhaného padoucha, kterého jasně odhalil, protože ho viděl se smát. Bylo jasné, kde je dobro, kde je zlo i co je potřeba udělat, protože lékaři kdysi museli tatínkovi téměř úplně oddělit hlavu od těla a smrt měla tatínka z několika stran dobře ohlídaného, ale tatínek jí unikl. Unikl jí, aby mne mohl chránit, aby mi mohl stát v případě potřeby se svou velkou pěstí po boku.

Tatínek vstal a přihlásil se do diskuse. Padouch byl chvíli zmatený a nevěděl, co laikovi odpovědět. Pak se mu snažil vysvětlit, že se lidé mohou zasmát i při špatné komedii, ale tatínek byl připravený nenechat se opít rohlíkem. Dříve než mu v tom mohl kdokoli zabránit, srazila padoucha jeho těžká pěst.

Přestože se mne takhle pokusil zachránit, postoupil jsem tenkrát do dalšího ročníku a dodnes, kdykoli potkám někoho ze svých bývalých profesorů, nezapomene se zeptat i na mého tátu.

Nemusím říkat, jak se tvářil, když jsem se vrátil do Kostelce zmlácený z demonstrace. Maminka o mne pečovala a otec mne navštěvoval každý den a vypadal jak plamen pomsty. Jinak sedával v pivnici Tunel a zvažoval všechna pro a proti. Seděl, nad ním visely fotografie, na kterých pózoval s číslem sedm v těch nejslavnějších dobách svého klubu, a pil jenom čaj, což znamenalo, že jeho morálka je nezvýšitelná. Není divu, že když přišel sedmnáctý listopad, měl tatínek už dávno svou pevnou strategii a byl okamžitě připraven.

Osmnáctého listopadu 1989 ráno otevřel tatínek brány po obou stranách ulice a se svou lokomotivou vjel přesně doprostřed. Pak vypnul motor a stáhl jedno okénko, ale bytelné dveře do kabiny měl dobře zamknuty. V kabině měl zásoby pití i jídla, ale továrna měla v tom okamžiku zásobu bavlny jen na několik dní, pak by se práce musela zastavit. Otec pronikavě zahoukal na výstražnou sirénu a začal obléhat továrnu.

První tři týdny revoluce bydlel tedy tatínek ve své lokomotivě. Byla to moderní lokomotiva a měla v palubní desce zabudované rádio, které měl skoro pořád zapnuté. Sem mu nosili všelijak namnožené tiskoviny a on je buďto rovnou četl lidem, anebo je rozdával. Na zábradlí vlála naše vlajka se skvrnou od červeného vína na bílém poli a vedle ní se větral otcův spacák. Jen občas táta odcházel. Kromě důvodů, které si můžete domyslet, ještě chodíval na vrátnici telefonovat.

Otec mi z vrátnice každý den telefonoval na DAMU. Chtěl zaručeně nejčerstvější zprávy. Hlavně se ptal, co se má dělat, jestli pořád jen řečnit a rozdávat letáky, což nemůže přece stačit, nebo něco jiného, jenže – co?

Odpověď nedostával. Jen letáky. Seděli jsme na DAMU a na všechny strany a všemi způsoby rozesílali zprávy, že pořád ještě protestujeme. Protestovali jsme, protože jsme nevěděli, co doopravdy dělat, protestovali jsme, ačkoli jsme chtěli dělat něco mnohem víc.

Konečně jsem se dostal za Honzou. Byl přímo u zdroje, přímo ve štábu revolučního výboru, seděl na židli mezi psacími stroji, kopírkami a stohy prohlášení a letáků a bez přestání to všechno množil. Lidé létali a přenášeli ty stohy sem a tam, některé ubývaly a místo nich narůstaly pod Honzovýma rukama jiné.

Zeptal jsem se ho, co jiného se dá v tuhle chvíli dělat než rozesílat stohy takových papírů, a on vstal a odvedl mne k oknu a velice dlouho a pečlivě si čistil brýle. Čekal jsem klidně, protože bylo jasné, že Honza, můj starý kamarád, mi nemůže říci nic jiného než pravdu.

A dozvěděl jsem se, že všichni vydávají letáky a prohlášení a chodí řečnit na shromáždění, ale ve skutečnosti nevědí, co přesně a co lepšího dělat, jenom doufají, že se snad něco stane a dobro zvítězí, protože nakonec jediné, co máme a co můžeme postavit proti všem milicím a jejich štítům a pancéřovým autům, naše jediná zbraň je touha. Přesně tak to řekl.

Pak odešel na shromáždění a stál úplně vzadu za těmi, kteří četli další prohlášení. Lidé jásali. Statisíce lidí. Zabírala to televize. Zase vydali prohlášení, jenom to. A následujícího dne vláda padla.