Koutky úst

Když tatínek bydlel ve své lokomotivě, nechával si nosit jídlo ze závodní jídelny a chodíval se tam umývat. Ale během několika dnů začal mít po letech zase pravidelnou domácí stravu. Nosila mu ji jedna mladá paní v takovém třípatrovém kastrůlku.

Ačkoli tatínek bydlel ve strojovně, kde to páchlo naftou, pečlivě o sebe dbal, protože to považoval za svou povinnost vůči lidem, a po dlouhé době měl zase mladé, jiskrné oči, a ačkoli byl unavený, nakažlivě se smál.

Když pak opustil svou továrnu a lokomotivu a ztratil i nárok bydlet na podnikové ubytovně v místnosti dvakrát čtyři metry s postelí, skříňkou a stolem s jednou židlí, nabídla mu ta paní, že může zkusit bydlet u ní.

Tatínkovi se naskytla šance na všechno zapomenout a začít úplně znovu. Myslel si, že jeho nová paní od něj čeká za svou přízeň další veliké činy, a proto si hned mezi prvními v Kostelci pořídil živnostenský list, aby mohl přímo před jejíma očima svést další ze svých velkolepých bitev.

V době těsně po revoluci se dalo zbohatnout přes noc, stačil jeden opravdu dobrý obchod. Tatínek dlouho dělal vedoucího dopravy hned třinácti závodům a znal všechny zásobovače a skladníky v dalekém okolí, a tak stál v poměrně krátké době před cílem.

Jeho nadšení bylo veliké, a protože byl dlouho fotbalista a byl zvyklý dělit se o radost z branky s mnoha lidmi, běžel za svými kamarády do pivnice Tunel uspořádat velikou oslavu.

Dlouho do noci probíral s kamarády všechna pro a proti, všechny možnosti a šance svého velkého obchodu, takže se ráno špatně probouzel, a když konečně přijel obchod uzavřít, zjistil, že ho někdo předběhl, že mu zkrátka někdo jeho neuvěřitelný kšeft vyfoukl.

Tatínkovi hned nedošlo, kdo to mohl být, a stalo se mu ještě několikrát, že probíral všechna pro a proti svých obchodů v pivnici Tunel mezi kamarády, kteří začali jezdit v drahých bourácích, zatímco tatínek musel prodat svoje staré auto a poprosit mou maminku, jestli by si mohl vytáhnout ze sklepa staré kolo značky Ukrajina.

Někdo může říci, že tatínek sem tam hodně pil a že byl sem tam primadona, a já budu muset mlčet, ale nikdo nemůže říci, že neměl dobré srdce a že se nepokoušel bojovat na straně dobra, nemůže, aniž bych spustil velký křik. Křičel bych stejně jako táta, kdykoli se stala nějaká křivda. Třeba když v televizi ohlásili zdražování, vybíhal na balkon a křičel, co si o tom a o vládě myslí, křičel to dolů do sídliště v Mlýnské ulici.

Ale tehdy, když mu konečně došla zrada vlastních kamarádů, tatínek nekřičel, jenom se na dlouho zabořil obličejem do ramene své mladé paní a hledal sílu, aby mohl vytrvat, protože chtěl, aby ho alespoň jednou viděla stát na bojišti se zdviženou rukou.

Zanedlouho poté se na tatínka konečně usmálo štěstí, protože potkal někde bývalého okresního vedoucího dopravy, kterého kdysi tatínek ušetřil velkých nepříjemností, a ten vedoucí mu řekl:

„Pane Steinere, měl bych pro vás něco. Na Skalce se mělo stavět sídliště a postavily se jen potraviny, protože, pane Steinere, dnes už tady nikdo nedá dohromady peníze na velké panelové domy. Takže ono to vypadá, že ty potraviny na louce nemají velkou cenu, ale, pane Steinere, pod tím obchodem je kryt, stavěly si ho tam Lidové milice a ty jsou zrušené, takže majitel, který by udal hodnotu těch krytů, není, chápete, ten obchod se tedy privatizuje za pouhý milion, jenže, pane, ten bunkr, to jsou sklady a já vím, že jenom hodnota těch skladů jsou dva miliony. Kdo tedy koupí ten obchod za jeden, může obratem prodat jenom ty sklepy za dva, to nepočítám obchod, protože, pane Steinere, ono se tam bude stavět, protože ty parcely už jsou přiklepnuté jako stavební, protože město tam nechalo ještě kvůli sídlišti udělat inženýrské sítě, a tak tam bude vilová čtvrť a chápete, doufám, co to znamená, když vám řeknu, že v okruhu jeden a půl kilometru žádný jiný obchod naplánovaný není… jenže já sám to koupit nemůžu, protože jsem v komisi, ale vám to říkám, jenom vám…“

Ten večer poprvé nešel můj tatínek večer oslavovat s kamarády. Musel to slíbit tomu bývalému vedoucímu dopravního odboru. A ten na oplátku slíbil tátovi, že mu bude obchod držet. A držel mu ho dva roky a sám tím určitě moc riskoval, protože se ho jistě někde museli ptát, proč se věc s tím obchodem stále nehýbe.

Zatím můj tatínek zářil a líčil své mladé paní, že budou bohatí, líčil jí, co všechno jí pak koupí, a ani si nevšiml, že se ta paní usmívá trochu smutně, protože ona si představovala něco jiného. Představovala si, že tatínek bude mít na ni čas a ona nebude konečně sama doma a bude si mít s kým povídat.

Jenže tatínek neměl čas, musel sehnat jeden milion. Bylo to těžké, protože v okolí měl pověst neúspěšného obchodníka a žádná banka mu nechtěla půjčit, zvlášť když opíral před vchodem oprýskané kolo Ukrajina.

Tatínek si za žádnou cenu nechtěl půjčovat od svých bohatých kamarádů, takže mu nezbylo než objíždět vzdálenější banky. Jenže mu v tom začal bránit levý kyčelní kloub, který jako fotbalista příliš namáhal, a teď mu lékaři řekli, že je kloub úplně zničený, a měli pravdu, tatínek brzy nemohl téměř chodit.

Posílali ho na operaci a tatínek měl dostat endoprotézu, ale sami lékaři, protože tatínka znali a kdysi mu zašívali po šatnách rány, když byl ještě slavný, mu poradili, ať si nenechává dát český, protože ty nejsou dobré a občas lidem v těle praskají, ať si raději přes pojišťovnu zkusí zařídit pořádný americký kloub.

A tak tatínek jel do Prahy za lékařem, který ho už jednou v životě operoval, když utekl hrobníkovi z lopaty, a ten ho vzal někam do skladu a ukázal mu ten americký kloub a řekl: „Pane Steinere, my tady ty klouby máme, přineste mi potvrzení, že vám ho zdravotní pojišťovna zaplatí, a druhý den ho můžete mít.“

Tatínek tedy jel zpátky domů a rovnou do zdravotní pojišťovny, ale tam mu řekli, že americké klouby v seznamu nemají. A když tatínek tvrdil, že je viděl na vlastní oči, řekli, že ani v tom případě ty klouby nehradí.

A tatínek nemohl pochopit, jak je možné, že se dávají lidem do těla špatné věci, když existují dobré, můj tatínek se rozhořčil a po dlouhé době zase jako kdysi na balkoně křičel a oni mu řekli, že je stále stejná primadona, když nechce obyčejný kloub.

Vypadalo to, jako by sklapla tatínkovi past, protože by si mohl klidně ten kloub koupit, kdyby předtím koupil obchod se sklady, o kterých nikdo nevěděl, ale ten si nemohl koupit, protože ho moc bolel ten kloub.

Stalo se, že v jedné bance nakonec slíbili půjčit potřebný milion, slíbil mu to přímo ředitel té banky a bez začervenání řekl, že z půjčené částky je deset procent jeho. A tatínkovi, protože byl v pasti, nezbylo než mu na to kývnout, a tak ten ředitel slíbil, že všechno zařídí v bankovní radě.

Jenže když se měl tatínek dostavit k radě, musel si vzít taxík a jel taxíkem sto padesát kilometrů až do Prahy a tam musel v taxíku zůstat, protože měl tak velké bolesti, že nebyl schopen ani za milion vstát. A když byl zase schopen si alespoň sednout, bylo dávno po všem a tatínek jel zase taxíkem domů.

To trvalo dva roky a tatínek neustoupil a nenechal si dát špatný kloub. A před očima, těsně na dosah měl svůj velký obchod, těsně před očima mu visel jeho milion. Připadal mi jako antický hrdina, který za trest musí stát po kolena v řece podsvětí a nemůže se celou věčnost napít.

Zatím jeho mladá paní musela přijmout po práci místo uklízečky, pracovala od rána do večera, aby uživila oba dva, protože tatínek ztratil nárok na nemocenskou, když se vlastně odmítal dát uzdravit.

Po dvou letech ho doma navštívil bývalý vedoucí odboru a přišel se omluvit, protože se změnil jeden zákon a od té chvíle musel obchod prodat prvnímu zájemci.

Tak se tatínkovi rozplynul před očima milion i slavný čin, ale ještě stále odmítal dát si voperovat pochybný kloub, takže kdykoli mohl vstát, dovlekl se k telefonní budce a házel do ní mince a volal do všech klubů, ve kterých kdysi hrál, ve kterých střílel góly a klusal se vztyčenou rukou. A prosil, ať mu koupí dobrý kloub, že on pak s novým kloubem nastoupí před každým utkáním klubu a bude střílet exhibiční penalty a bude říkat, že mu mužstvo, které má nastoupit, umožnilo zase střílet penalty, protože mu zaplatilo endoprotézu.

Jenže předsedové a tajemníci klubů nejdřív slibovali a vodili tatínka za nos a doufali, že to spadne na někoho jiného, a nakonec se dávali sekretářkami zapírat.

Trvalo to další rok, co stál táta v řece podsvětí. A pak, když zjistil, že se jeho bývalí spoluhráči a trenéři dávají před ním zapírat, nekřičel ani neplakal, jenom několik dnů vůbec nejedl a nemluvil, a když se znova podíval na svou mladou paní, viděl, jak je upracovaná a ustaraná, a řekl jí, že je unavený, strašně unavený, že chce spát, že si nechá dát narkózu, že se nechá ve spánku rozpárat a zase zašít, jen aby nevěděl, jaký kloub mu do těla dávají.