Lucie

Když mi bylo přesně osmnáct, jel jsem vlakem, a když mi bylo dvacet dva, jel jsem zase. Vlak byl ten den plný opilých kluků, kteří křičeli „tři, dva, jedna, civil!“, a já se snažil najít tiché kupé.

Bylo tam jedno takové. Dva starší pánové a jejich paní si v něm přitakávali, jak ti mladí kluci, když je pustí z vojny, neumí nic jiného než se do němoty opít. Přitiskl jsem hlavu na studené sklo a pozoroval západ slunce. Díval jsem se dlouho, až jsem nakonec přestal slunce vnímat a před očima se mi střídaly obrazy. Ani jsem si nevšiml, že ostatní vystoupili.

Najednou jsem sebou trhnul. Obrazy zmizely. Ve dveřích šermoval kolem sebe lahví jeden z těch kluků, které ráno pustili z kasáren, a nutil k pití dívku, která si ustrašeně přisedla co nejblíž vedle mne. Trochu jsem se bál, že si vetřelec přivede na mne kamarády, ačkoli jsem už byl dávno zvyklý dostávat rány, ale přeci jen jsem mu řekl, ať nás nechá být.

Opilec vytvořil na svém obličeji přehnaně chápavou grimasu, pozpátku vycouval, a když stál ve dveřích, se zachechtáním zatáhl za sebou záclonky. Už už se zdálo, že zmizel, ale mezi záclonkami se ještě objevil jeho ošklivě zvednutý prst. V okamžiku, kdy jste sami v kupé s krásnou dívkou a zapadá slunce, vypadají některá gesta ještě trochu ošklivěji. Ačkoli jsem byl na podobné způsoby zvyklý, přece jsem se začervenal.

V tom okamžiku jsem na sobě ucítil pátravé dívčí očí. Děvče nevěřilo, že jsem takové gesto uviděl prvně v životě, a proto v tom pro ně uvízl kousek tajemství. Bylo to hezké děvče a jmenovalo se Lucie. Bylo dokonce příliš hezké a já tou dobou nedokázal uvěřit ve svou šťastnou hvězdu, takže jsem o ně nebojoval.

Ano, kdybych věřil ve svou šťastnou hvězdu, možná bych se o ni ucházel, snad bych se pokusil ji zaujmout a snažil se co nejvíce z toho vytřískat, ale takhle jsem jí řekl pravdu. Slyšela, že jsem se vůbec nečervenal nad hrubostí toho kluka, ale nad sebou, protože to není ani rok, co jsem se vracel domů v podobném stavu, a stejně bych se asi nezastyděl, kdybych se před chvílí nedíval na západ slunce, který ve mně vždycky vyvolává touhu po něčem moc krásném, a neucítil najednou propast mezi tím, po čem toužím a jak vypadám.

Možná jsem to dokonce řekl takhle bez obalu, abych předem vyloučil, že bych mohl tak milé děvče zaujmout.

Lucie se zeptala, jak dlouho jsem byl na vojně, a že v tom případě bych mohl vědět, proč jsou ti kluci pokaždé tak opilí. Řekl jsem, že to vím moc dobře a že ti kluci, protože byli dlouho v nepřátelském kotli, ve skutečnosti posilují morálku mužstva.

Ale Lucie nevěděla nic o morálce mužstva, a než jsem jí to vysvětlil, vjížděli jsme do nádraží v Lysé, vlak se zmítal na výhybkách a v sousedním kupé do sebe na podlaze s třeskem narážely prázdné lahve. Stmívalo se. Na výhybkách dole a na nebi nahoře zářila světla jako hvězdy. A Lucie se na mne moc mile usmála.

Nevystupoval jsem tenkrát v Lysé, jel jsem až do Prahy. Vyprovodit Honzu na vojnu. Dostal se sice tenkrát na vysokou zemědělskou, zatímco já se na svou vysněnou školu nedostal, ale stále usilovně pátral po pravdě. To ho jednoho dne přivedlo k podpisu nějakého prohlášení, za které ho pak vyhodili ze školy. Za které se nechal vyhodit, protože vyhazov měl jistý už v okamžiku, kdy podepisoval.

Honza mne čekal na nádraží, takže jsem ho seznámil s Lucií, ale viděli se jenom krátce, protože Honza měl na zádech batoh, potřásl mi rukou a nastoupil do vlaku na sousedním nástupišti. Pak jeho vlak odjel.

Lucie se zeptala, jaký mám v Praze program. Zasmál jsem se, protože už jsem svůj pražský program vyčerpal: podal jsem Honzovi mezi dvěma vlaky ruku. Nevěřila mi, musel jsem jí zase vyprávět. Vyprávěl jsem jí o Honzovi přímo tam, kde se zeptala, na lavičce na nástupišti číslo čtyři na Hlavním nádraží.

Vyprávěl jsem jí, jak jsme spolu kouřili dýmku pod svatým Václavem a nad námi zářila ta nejšťastnější hvězda a já pak byl dva roky pryč a teď bude dva roky pryč on; byl jsem už unavený, vlak mi ujel, ale hezky se nám povídalo a najednou bylo těžké se jen tak rozloučit, ačkoli já si pořád ještě namlouval, že o ni nestojím.

Vyprávěl jsem tedy dál. Viděl jsem se odjíždět na vojnu před třemi lety a viděl teď Honzu a srovnával se s ním. A nemohlo mi ujít, že jsem odjížděl zoufalý a ukřivděný, že jsem přestal věřit ve svou šťastnou hvězdu a dobrovolně by mne tam nikdy nikdo nedostal. Zatímco on byl připravený. Byl vyrovnaný a klidný a odhodlaně mi stiskl ruku. On nemusel – a jel. Jel kvůli své pravdě a ruce se mu netřásly, byly silné a připravené k letu.

„Je zima,“ řekla Lucie a trochu se ke mně přitiskla.

Poslyš, pokračoval jsem, spávali jsme s Honzou, jak jen to šlo, ve skalách, tam v zatopeném lomu přímo na břehu. Uléhali jsme na písku tak jemném, že nám nikdy nechyběly matrace, a pod hlavou jsme místo polštáře mívali ruksaky. Písek byl všude, i chleba s máslem nám skřípal mezi zuby, ale co na tom, stejně utišil nejpalčivější hlad. Dostával se nám do ran a rány z toho často hnisaly, bolelo to, Lucie, ale co na tom, hvězdy byly blízko, a když jsme vylezli ze studené vody, uvnitř jsme byli stejně horcí a z naší kůže stoupala temnou nocí vzhůru k těm hvězdám bílá pára, co na tom, že jsme drkotali zuby?! Na drkotání zubů zapomeneš, na rány, na to zapomeneš, ale na krásu? Na lásku? Na štěstí? A žít, už jenom moci žít je štěstí, veliké štěstí, i když je kolem i v nás samotných spousta smutných věcí. Uvidíme se ještě, Lucie?