Oheň

Můj tatínek si zvykl, že s ním nikdo nechce sedět v lavici kvůli jeho tatínkovi. Mlčel a učil se vzadu na zahradě zacházet s míčem. Ale nesnesl a nezvykl si na posměch. Rozškrábal si pihy na nose, když se mu kvůli nim smáli, a když se mu smáli kvůli tomu, že neumí plavat, tak se jednoho večera ocitl na hrázi rybníka. Podíval se, jestli nikdo kolem doopravdy není, protože věděl, že se bude topit, ale nechtěl, aby ho vytáhli dříve, než se naučí plavat. Podíval se a pak skočil.

Byla už tma a ve tmě voda šplouchala a tatínek se topil, ale než se dočista utopil, naučil se plavat, jenže stejně, když druhý den plaval s ostatními, říkali, že to jeho plavání nemá styl. Tím už se ale táta netrápil, protože věděl, že udělal všechno, co bylo možné, a plaval tím svým stylem ještě v pokročilém věku v rehabilitačním bazénu s umělou kyčlí.

I já jsem ho tak viděl plavat. Nebyla to prsa, ani znak, ani kraul, byl to prostě tatínkův styl. A jako se tatínek ocitl jednoho večera na hrázi rybníka, tak jsem se já jednoho dne ocitl na okraji ohniště. Napadlo mne, že jestli je možné chodit po ohni, jsou možné i ostatní neuvěřitelné věci, o kterých jsme kdysi snili s Lucií v rovinách u Labe. Stál jsem tak blízko, jak jen mi to dovoloval žár.

Sáhl jsem do kapsy, vytáhl prošlou jízdenku a hodil ji před sebe. Pokud shoří, byl by to dobrý důvod ustoupit, a ona shořela. Okamžitě se vzňala a nezbylo z ní nic, ale já stál dál jako přimrazený a nemohl jsem couvnout.

Učenci radili, že nejlepší je představovat si, že člověk jde po mokré trávě, ale já jsem se viděl jako tatínek bojující o život v černé vodě pod hrází rybníka a představoval jsem si, jak šlapu nohama studenou kalnou vodu, jak ji šlapu ze všech sil, abych nalezl svůj styl a nemusel jít ke dnu. Snad díky té vodě jsem neměl na noze ani puchýř, když jsem přešel ohniště a vystoupil z něj na druhé straně. Zhluboka jsem se nadechl. Zmocnila se mne stejná naděje jako tenkrát, když mi ve skalách došlo, že se přeci jen naučím neuhýbat ráně. Náhle mi bylo naprosto jasné, že existují síly, o nichž jsem dosud nevěděl, a že mi ty síly mohou pomoci, abych se změnil.

Zanedlouho dokázal Honza poprvé vstát. Stál v okně a náhle se rozpomněl, že nemůže být zima, když venku není sníh, a že se střídá jaro, léto podzim a zima. Byl z toho objevu úplně nadšený, protože to najednou byla pevná půda.

Honza začal na té půdě stavět. Když za ním příště přijela jeho žena, bylo to velké shledání a Honza se stále na všechno ptal, jeho hlava uvykala námaze a nakonec se dokázal soustředit i přes deset minut.

To stačilo, aby mi Honza sdělil, že nic dobrého navždy nezmizí a že mne vídával jakoby z veliké výšky sedávat u svého bezduchého těla a slyšel všechno, co jsem mu o sobě vyprávěl.

Začínaly prázdniny a já odjel na chalupu v horách. Vstával jsem ráno a myl se studenou vodou v sudu pod velkou třešní, k snídani jsem obral rybízový nebo angreštový keř, běhal jsem a nepil a nekouřil, jedl jenom chleba, zeleninu a sýr. Nebyl jsem si jistý, jestli je právě tohle to, co se ode mne čeká, ale bylo to stejné jako s těmi letáky. Důležitá byla touha.

Napsal jsem Lucii dopis, že měla pravdu, že se láska uzavírá v nebi a že ji čekám v horách na jedné chalupě. Dvakrát denně jsem pak chodil dolů k autobusu, abych měl jistotu, že trefí, s bušícím srdcem jsem čekával na zastávce, ale Lucie jsem se nedočkal.

Honza mne povzbuzoval. Propustili ho z nemocnice do domácího ošetření a jednou týdně za ním jezdila sanitka s kontrolními přístroji. Když ho napadlo, že by mne mohl navštívit, sešel do garáže, otevřel vrata a nastartoval auto.

Pak vzpomínal, co se dělá dál, a nakonec správně zařadil a začal pouštět spojku. Bylo toho ale tolik najednou, že v okamžiku usnul. Auto se několika skoky dostalo před garáž a tam ho zastavil betonový sloup. Rána nebyla velká a Honzu ani nevzbudila.