Svatý Václav

Když mi bylo na den přesně osmnáct, šli jsme s mým spolužákem a také kamarádem Honzou za školu. Ráno v osm jsme sedli na rychlík do Prahy a místo školy se dívali na ubíhající krajinu oknem našeho kupé.

Museli jsme to udělat, protože když je člověku osmnáct, přichází veliká a jediná šance, která se nesmí zameškat, která se nesmí propást. Kola duní a vlak se otřásá, vzduch je cítit elektřinou a něco velikého visí ve vzduchu. Morálka mužstva je veliká a člověk věří ve svou šťastnou hvězdu, věří i přes pískání lidí na ochozech, věří, je si úplně jistý, že život musí být něco opravdového a přitom pohádkově krásného, je si úplně jistý, že to dokáže, a běží s větrem o závod a se vztyčenou rukou nad hlavou, aby bylo jasné, že dobro vítězí.

Vystoupili jsme na Hlavním nádraží, chodili jsme sem a tam neznámou velikánskou Prahou a v jedné trafice jsme místo pohlednic rodičům koupili pytlík tabáku a dýmky.

Sedli jsme si na lavičku v horním konci Václavského náměstí, přímo pod koně, který nese svého jezdce Václava; připadlo nám to přesně jako místo, na kterém by se mělo s něčím začít. Nacpali jsme si dýmky špatným tabákem, udělali jsme to podle návodu, a pak vypouštěli kouř, dva kluci mezi proudy spěchajících lidí.

Byli jsme si úplně jisti, že se všichni lidé jen tváří, že nás nevidí, že se tak tváří jenom jako, ale otáčejí se po nás a celou cestu domů a ještě večer před usnutím a kdovíjak ještě dlouho si lámou hlavu, kdo vlastně byli ti dva úžasní kluci.

V šestnáct deset se rychlík vracel zpátky. Na schůdkách vlaku jsme vyklepali popel z dýmky a vraceli se spokojeně domů. Dosáhli jsme všeho. Úplně všeho. Bylo jaro, narodil jsem se na jaře. Stmívalo se ještě brzy. Vlak se řítil tmou a nesl nás vstříc dalším, stejně úžasným dobrodružstvím. Když jsme projížděli nádražím v Lysé, svítily už všechny výhybky a nám tmavé nádraží připomínalo nebe a výhybky se na něm vyjímaly jako hvězdy.

Narodil jsem se na jaře a psali o tom tenkrát v novinách, protože můj tatínek byl křídelní útočník a já měl být nová fotbalová naděje. Už odmala mne brali na stadion. Pravidla byla tehdy ještě jasná. Ti, se kterými hrál tatínek, ti byli dobří, a když dali gól, křičelo se „hurá“, aby všude slyšeli, že dobro vítězí.

Sedávali jsme s maminkou v první řadě hned za střídačkou, ale když mi byly tři roky, mohl jsem poprvé sedět přímo na střídačce. Někdy byl míč a dobří a zlí na dosah a moje touha byla veliká.

Jednoho dne jsem to prostě nevydržel a zápas musel být přerušen, protože právě v okamžiku, kdy se všichni hráči rozehnali za míčem, začal čárový rozhodčí mávat praporkem a hlavní rozhodčí vzápětí pískat, protože mezi hráči se motal malinkatý kluk.

Zlí byli příliš velcí a příliš rychle a s dupotem proti mně běželi, strašně jsem se jich najednou bál. Rozhodčí přerušil hru a tatínek mne musel odnést. Maminka uháněla se mnou domů, protože jsem byl velmi rozrušený. Ano, zblízka bylo dobro mnohem těžší, než jsem si představoval.

Přesto jsem se nemohl dočkat, až trochu vyrostu a budu tak velký, abych mohl chodit do nejmladších žáků. A když jsem se konečně dočkal, začalo mé trápení. Ostatní byli příliš rychlí, a než jsem se rozkoukal, neměl jsem míč u nohy, takže si brzy všichni řekli, že nemá vůbec cenu mi přihrávat. Navíc do sebe navzájem strkali a kopali a míč sám byl také příliš veliký a rozdával velké rány a já všem těm ranám uhýbal. Mohl jsem si tisíckrát slibovat, že už to nikdy neudělám, přestože mi bývalo moc zle, kradl jsem občas v lednici i pivo, ale morálka byla bídná, nakonec jsem vždycky přivřel oči a ráně uhnul.

Těžko jsem se s tím vyrovnával, tím spíš, že tatínek se trápil, i když se snažil nedávat to najevo. Když nevyšla kopaná, zkusili jsme házenou a potom všechny ostatní hry, ve kterých se tatínek trochu orientoval, protože vždycky nějakým způsobem připomínaly fotbal.

Selhal jsem ve všech a dostal poslední šanci v disciplíně, kde se nikdo nestrkal a nebyl v ní dokonce ani míč, má poslední možnost byl běh na lyžích. Skončilo to zase úplným fiaskem. Od té chvíle to se mnou tatínek přestal zkoušet, což mne ničilo víc než všechny dosavadní porážky. Zavíral jsem se ve svém pokoji a četl, anebo jsem nebýval až do večera doma. Skoro za každého počasí jsem se toulal po okolí na svém kole Favorit.

Kromě čtení jsem měl ještě jednu zálibu. Každý ve škole vlastně něco sbíral. A já sbíral hrníčky. Když se rozhodovalo, kam půjdu studovat po základní škole, doufal jsem, že do Bechyně.

Jenže keramická škola v Bechyni byla v Čechách jediná, zatímco gymnázium je v každém větším městě. Takže je jednoduché spočítat si šance. Tak mi to vysvětlili rodiče a já se nebránil. Morálka mužstva byla mizivá, ani já tou dobou nevěřil ve svou šťastnou hvězdu, ačkoli jsem si nedovedl představit nic krásnějšího než vzít si balón na nohu a vstřelit ho do soupeřovy branky, stát s rukou zdviženou vysoko nad hlavou, jako stával po vstřelené brance tatínek, a poslouchat, jak všichni zakřičeli „gól“, aby bylo jasné, že dobro vítězí.

Na gymnázium, na které jsem nechtěl, mne přijali. Ale studoval jsem asi tak, jako můj tatínek chodil do práce.

Tatínek musel každý den trénovat, aby podal co nejlepší výkon, a tak bylo jasné, že nemůže chodit do práce jako ostatní. V té době musel mít každý v občanském průkazu zaměstnání a razítko svého podniku. Táta měl sice razítko TEKO KOSTELEC, ale ve skutečnosti hrál za T. J. TEKO KOSTELEC. Teprve v pokročilém věku jsem zjistil, že TEKO znamená TExtil KOstelec a že ten Kostelec za zkratkou už tam ani nemusel být.

V TEKO měl tatínek vykonávat funkci druhého vedoucího vlečky, protože vlečka TEKO pracovala na tři směny, ale druhý vedoucí tam vlastně nikdy nemusel být.

Někdy se tatínek na vlečce musel objevit, ačkoli se to všechno dělo za souhlasu vlivných lidí, protože ti lidé chodili v neděli na stadion na své mužstvo, a když jejich mužstvo hostovalo, objevovaly se před stadiony soupeřů jejich služební tatry. Tatínek se zkrátka musel občas na vlečce objevit, aby se věcem, jak říkal, udělalo zadost. Stejně tak já jsem chodil do gymnázia. Sice každý den, ale jen aby se tomu udělalo zadost.

Pak jsem se jednoho dne zatoulal až do skal, pár zastávek vlakem za městem, zaklonil hlavu a spatřil svého spolužáka Jana, opásaného lanem na skále. Dřív než jsem se stihl vzpamatovat, sjel Honza po laně dolů, aby „si mne mohl navázat“, a vzápětí jsem já, který zklamal ve všech sportech, stál omotaný horolezeckou výstrojí.

Je to krásný sport – a tak trochu záludný. Stojíte nohama pěkně na zemi a jen tak zkusmo si ohmatáte skálu. Nic za to nedáte a koneckonců se stále ještě nic neděje. Většinou zjistíte, že se máte čeho chytit, a tak si to jen tak zkusíte. Najednou jste metr nad zemí, ale ještě se můžete kdykoli vrátit. Vždycky to takhle začíná. Náhodou to vím, protože já nakonec lezl plných dvanáct let.

Když přijde první problém, podíváte se pod sebe, ale už to nejde zpátky. Ruce vás bolí a nohy vás bolí, ale musíte to překonat a nesmíte se dívat nahoru ani dolů, vlastně je nejlepší se dívat jenom před sebe, mít před očima jen kus skály, ne víc než dvakrát dva metry. Ten kus musíte sunout pod sebe, nejdříve první, pak druhý a další, pěkně jeden po druhém. Je to nejjistější způsob, jak překonat strach, nedostat závrať z výšky nad sebou anebo hloubky pod sebou. Když jste vytrvalí, nakonec se před vašima očima musí objevit širé nebe.

Samozřejmě jsem někdy také padal. Dlouho to vypadá, že o nic nejde, a když to přijde, není čas a místo uhnout ráně. Dovedete si představit, jak jsem byl nadšený. Svítalo mi na lepší časy. Snad přece jen nastoupím do zápasu o dobro, když se konečně naučím neuhýbat ráně. Šlo to skvěle. Lékaři, kteří ošetřovali po šatnách a často přímo na trávníku mého tatínka, mne dávali neméně často dohromady na chirurgické ambulanci.

Nikdo mi netleskal, kolem nebyly žádné tribuny ani hlavní rozhodčí, ani čároví, ani novináři za brankou, ale přesto jsem chodil domů s hlavou hrdě vztyčenou, protože jsem cítil, že čím dál tím lépe snáším rány a že mé ruce a celé tělo jsou stále silnější. Cítil jsem, že se připravuji k letu.