Opravdový úsměv

V září jsem nastoupil už jenom do jednoho divadla. Prázdniny jsou v souborech často dobou přestupů a do našeho divadla nastoupila mladá talentovaná herečka Renata. Ano, byla to moje spolužačka, ta, se kterou jsem kdysi prorážel mantinel.

Zanedlouho šéf někomu slíbil dramatický přednes. K zahájení vernisáže nebo něco takového. S omluvným úsměvem to hodil na mne. Já sám recitovat neumím, obcházel jsem tedy herce. Všichni se samozřejmě vymlouvali a já se jim nedivil. Jet v pátek odpoledne recitovat do nějakého vystrkova!

Ale Renata mne zachránila. Řekla, že kdysi přednášela moc ráda a určitě si ještě na něco vzpomene. Šéf byl nadšený a slíbil nám proplatit diety a benzín. V pátek brzy po obědě jsme vyrazili, a když jsme se vraceli, pomalu se stmívalo.

Když ze zpáteční cesty zbývalo necelých dvacet kilometrů, stáli na návsi jedné vesnice chlapci a děvčata v krojích. Bylo to za prudkou zatáčkou, jel jsem pomalu, krojovaní kluci nám přehradili cestu. Stáhl jsem okénko a ptal se, co si přejí. Jeden z nich zvedl demižon, smál se, že mají dnes hody a že si s námi chtějí připít. Byli už trochu opilí. Vysvětloval jsem jim, že řídím, ale oni se jen smáli. Renata natáhla ruku po skleničce a přiťukla si s nimi. „Ještě za řidiče!“ naléhali ogaři a strkali dovnitř dolitou sklenku. „Ale pak už nás pustíte,“ smála se Renata. „Přísaháme,“ křičeli kluci.

Rozjížděli jsme se pomalu, vytahoval jsem okénko. „Kdyby něco, večer je v sokolovně zábava!“ volali za námi hodovníci. Když jsme byli za vsí, Renata se najednou rozesmála. Tak úplně uvolněně, radostně, že jsem to už dlouho neslyšel. Pak jsme se mlčky blížili k domovu.

Lampy na ulicích už svítily. Přijížděli jsme ke kruhovému objezdu a Renatin smích se ve mně pořád ještě ozýval. Projel jsem objezdem kolem dokola. Pak ještě jednou. A ještě. Celkem třikrát. Potom jsem odbočil zpátky na výpadovku a Renata neprotestovala. Už za tmy jsme dojeli až k sokolovně.

Nikdo nás tu neznal, ani ti opilí kluci, kteří už dávno zapomněli, že nás vlastně pozvali. Sedli jsme si přesto k jednomu volnému stolu. Nevadilo nám, že na nás občas někdo pokukoval. Objednal jsem kávu, upíjeli jsme ji a dívali se kolem.

Začala hrát krojovaná hudba a krojované páry předváděly nám neznámé tance. Pak spustila kapela polku a všichni od stolů vstávali do kola. Renata mne vzala za ruku a odtáhla mne na parket. Tančili jsme, já se snažil a Renata mne vedla. Vedla mne dobře a já najednou nemusel myslet na kroky a v tu ránu jsem si uvědomil, že držím v rukou pevné, pružné tělo a že cítím, jak se pod tenkou látkou hýbe.

Byl to dlouhý, nastavovaný valčík, ale nakonec stejně skončil, všichni se vraceli ke stolům, jenom my jsme ještě chvíli stáli a bylo to jako tenkrát s Lucií, když jsme se poprvé drželi za ruce na vagónu a váhali se pustit. Renata zvedla hlavu, upřela na mne oči a usmála se; podruhé v životě mi věnovala onen úsměv, který možná ještě někde leží natočený v policejních archivech.