Iluze

Moje prababička dlouho váhala, zda je dědeček pro babičku vhodný partner a zda ho nepřitáhnou i jiné ženy. A nakonec dědeček strávil léta v zákopech a lágrech, kde nebyly žádné jiné ženy, a vrátil se do Čech, protože měl rád babičku.

Neodsunuli ho, ačkoli se jmenoval Steiner, ale musel dlouho dělat těžkou práci, pak se na něj přeci jen usmálo štěstí a český národ mu svěřil společný majetek. Byl to náklaďák a dědeček se stal řidičem.

Měl svou práci rád, protože měl odmala rád motory, a později si vzadu na dvoře zařídil malou dílnu. A lidé, kteří s dědečkem dlouho nemluvili, si k němu pomaloučku začínali dávat do opravy motorky.

Ostatní strýčkové to nezažili, protože když začínali chápat, opravoval už dědeček lidem po práci motorky. A tak se všichni ostatní strýčkové naučili také opravovat motorky.

Ale tatínek hodně trpěl tím, že s nimi dlouho nikdo nemluvil, byl uzavřený a hrával si vzadu na zahradě s míčem. Naučil se falšovat míč tak, že se trefil do prázdné branky z rohu, naučil se chodit s míčem na hlavě a driblovat ramenem. Naučil se sprintovat s míčem před sebou a zorientovat se ve výskoku a naučil se milovat jasná pravidla.

A když vyrostl a byl slavný, stával uprostřed hřiště mezi tribunami a lidé křičeli a v novinách se objevovaly fotografie a pod nimi Steiner, jeho jméno; snad byl v hloubi srdce přesvědčený, že na to má nárok za všechna ta léta, co sedával v lavici sám.

Já jsem nestával uprostřed hřiště, když lidé tleskali. Sedával jsem úplně na konci setmělého sálu a na jevišti se ukláněly moje postavy. Ukazoval jsem je publiku místo sebe, aby se nepřišlo na to, že já sám nejsem dobrý, a inscenoval jsem lidem všechno dobro, o kterém jsem snil kdysi pod Václavem. Na víc jsem si netroufal. Byl jsem starší než ostatní spolužáci na katedře dramaturgie a režie, a tak mi ve druhém ročníku profesoři nabídli, abych šel už během studia někam k divadlu. Nastoupil jsem v malém divadle, ale brzy jsem přestoupil do lepšího a většího, a když jsem promoval, přišla mi nabídka od jednoho z nejlepších divadel, která jsem znal. Protože za mne neměli náhradu, pracoval jsem současně ve dvou divadlech najednou. Měl jsem zajímavou práci a dělal jsem ji od rána do večera. Promoval jsem a už jsem mluvil v novinách a rozhlase a v televizi, takže se Honza a táta a ostatní mohli tímhle způsobem konečně dozvědět, co právě dělám, protože já na nic jiného než na práci neměl čas, a večeřel jsem s krásnými herečkami a modelkami a opravdu jsem věřil, že se mi plní můj dávný sen.

O premiérách jsem býval velmi nesvůj. Při představení jsem vůbec nemohl sedět v sále. Sedával jsem u osvětlovačů za velikým zvukotěsným sklem, kde jsem mohl vypouštět alespoň tlumené výkřiky. Opravdu, já jsem fandil. Když některá postava na jevišti něco kazila, nebo naopak, když se představení začalo rozjíždět, nějak jsem se nemohl udržet.

Osvětlovači měli pro mne pochopení a nechávali mne u sebe za lahev vína, kterou jsem ale během premiéry stejně nevědomky vypil sám, nechávali mne u sebe, přestože jsem je určitě rušil a ustavičně jim kouřil pod nos. A měli štěstí, že v divadle nejsou žádné mantinely, protože vím určitě, že bych do nich bušil a že bych křičel na celé kolo: Góóól!

Mezi oběma divadly jsem se přesouval nočními rychlíky. Často jsem musel přestupovat v Třebové, ale někdy jsem zaspal a budili mne na konečné v odstaveném vlaku. Zatínal jsem pěsti rozhodnut nikdy v Třebové nepřejet, ale Třebová se změnila v mou noční můru. Vystupoval jsem tam i z vlaku, který by mne byl dovezl bez přestupů, a než mi to došlo, vzdalovala se ve tmě jeho červená světla a já se choulil až do ranního spoje v opuštěné hale nádraží.

Jednou se ke mně přihnal výpravčí a křičí na mne: „Pane Steiner, vraťte se, zase už jste vystoupil z přímého vlaku!“

Nejdříve mne to potěšilo, myslel jsem si, kdovíjak nejsem známý, ale jak se vlak rozjel, zahlédl jsem na konci perónu dva ozbrojené muže z ochrany železnic, a najednou mi došlo, že to jsou ti, kteří mne několikrát kontrolovali, když jsem se choulil zkřehlý v hale na lavičce a bylo ze mne cítit víno, že ani výpravčí mne jinak nezná, ne z televize, ale z řečí, které si možná o mně povídali na noční při silné kávě. Napadlo mne, že pro ně zřejmě nejsem úspěšný Steiner, ale pomatený bezdomovec, který tráví noci po nádražích a vlacích, a že to všechno nemůže být žádné opravdové vítězství.

Vlak vyjížděl z nádraží a na výhybkách se mnou zacloumaly otřesy. Vzpomněl jsem si na babičku a vzápětí na tátu a snažil si vybavit, kdy naposledy pro mne bylo někde prostřeno. Sevřel se mi žaludek a projela mnou strašná bolest: napadlo mne, že pomalu nevnímám, jestli je zima nebo jaro, že je to dávno, co jsem se naposledy koupal někde v rybníce, a že sice večeřím s krásnými, zajímavými slečnami, ale nemám u toho srdce až v krku a nepotí se mi vzrušením ruce, že mám dva byty a spím po vlacích, že mi nikdo neroztáčí ve tři pivo jako pan Pryl v pivnici Tunel, protože si někdy i jídlo nosím do tmy hlediště, zatímco se na jevišti zkouší, ale to, co se odehrává v záři reflektorů, to je jen cizí, a žádný můj opravdový život, před kterým jsem se stáhl, protože jsem v sobě nenašel dost odvahy.

To vědomí bylo nejstrašnější. Náhlá jistota, že já, Steiner, který chtěl všechno vždycky jenom opravdové, který se učil snášet rány, aby mohl bojovat na straně dobra, že přesně tenhle Steiner podlehl obyčejné iluzi.

Téměř bez sebe jsem vystoupil z přímého vlaku, sedl na lokálku a jel do skal. Pršelo, když jsem došel k zatopenému lomu, lehl jsem si na břeh a jednu ruku spustil do vody. Déšť, který mi padal do tváře, jsem vůbec nevnímal.

Když jsem konečně začal cítit chlad, vstal jsem a šel zavolat Honzovi z telefonní budky. Sluchátko zvedla jeho žena a řekla mi, že manžel pravděpodobně umírá.