Běh

Na rozdíl od tatínka, který vůbec nebyl povoláním voják, ani jeden z velitelů, kterým jsem byl na vojně podřízen, netoužil po tom, bojovat na straně dobra, a chodívali do práce, jako chodíval tatínek, když ještě musel každý den trénovat, aby se učinilo věcem zadost, na svou vlečku.

Když jsme například měli nacvičovat pochod v zamořeném terénu, nechtělo se jim trmácet se s námi po polích mezi dýmovnicemi v žáru červencového slunce, a tak nám raději nařídili, abychom, nic zlého netušíce, stloukli u zadní zdi kasáren velikou bednu s jednou dírou, oni pak do ní hodili dýmovnici a nutili nás, abychom do té díry strkali na deset minut v plynové masce hlavu.

Takové věci jsem musel dělat zanedlouho poté, co jsem seděl pod Václavem se zapálenou dýmkou a byl připravený bojovat, zanedlouho poté, co jsem se cítil připravený k letu. Celé ty dva roky jsem se já ani nikdo jiný tomu nedokázal vzepřít, až těsně před koncem to jeden z nás dokázal. Jmenoval se Benda.

Udělal to při vyhlašování denního rozkazu, kterého se museli účastnit všichni od nejvyššího po nejnižšího, a co se řeklo tam, nedalo se vzít zpátky ani ututlat, ale také všichni věděli, kdo s čím vyrukoval.

Když se velitel našeho útvaru úplně na konci čtení denního rozkazu jako každý den zeptal na připomínky, přihlásil se Benda, napochodoval předpisovým krokem před útvar, držel něco ve vztyčené ruce a vypadal trochu jako můj tatínek, když vstřelil nepříteli gól.

To, co nesl a co vzápětí předal přede všemi k přešetření veliteli útvaru, bylo kolečko do zelena zkaženého turistického salámu, který jsme měli toho dne ke snídani. Nebylo to poprvé a všichni až na Bendu jsme se jako vždy zdrželi protestů a uzeninu snědli, ale Benda si dal jenom chleba s máslem.

Teď držel v ruce předmět doličný, a když přede všemi přednesl svou stížnost, musel od něj velitel kolečko převzít a dát hygienikovi útvaru celou věc přešetřit.

Zdálo se, že celá věc je uzavřena hned příští den, kdy přečetl následně po rozkazu velitel ohledně salámu toto prohlášení: „Ano, salám byl shledán závadným, ale pouze esteticky.“

Věc ale úplně dořešena nebyla. Když jsme se vraceli po rozkazu ke své jednotce a přecházeli velké asfaltové hřiště, které nebylo moc na očích, čekali na nás, každý v jednom protilehlém rohu, dva důstojníci.

Jeden z nich vzápětí zavelel „Mužstvo, na můj povel za mnou nastoupit!“, a my, protože to byl důstojník, jsme k němu museli doběhnout a seřadit se v předepsaném čase. Sotva ale doběhl poslední z nás, ozval se druhý důstojník v protějším rohu a nařídil, abychom nastoupili za ním, takže následoval ostrý běh přes celé asfaltové hřiště.

Tak si nás podávali za zelený salám a my museli běhat a nastupovat do dvojřadu na jejich povel. Těžké boty dupaly po rozpáleném asfaltu a já vyhledal v běžícím houfu svého budoucího kamaráda Bendu a běžel jsem mu po boku. Vydrželi jsme nejdéle, běželi jsme ještě, když se ostatní už zhroutili.

Když mne začaly bolet nohy, zvedl jsem ještě více hlavu, a když se mi udělaly puchýře, začal jsem ještě více dupat. Pot mi stékal po čele v celých stružkách, byl slaný a pálil do očí. Když jsem byl malý, běžel jsem takhle na lyžích.

Oči mne pálily a svět se pomalu rozmazával, ale běžel jsem dál, i když jsem cítil, jak mi jeden po druhém praskají puchýře, jak mi ponožky v botách něčím vlhnou.

Soustředil jsem se jen na jeden bod, jako Honza, který si stavěl nade všechno pravdu, jako Honza tenkrát, když rozhýbával rozdrcenou nohu, a snad i proto jsem vydržel o vteřinu déle nežli Benda.

Ještě než jsem padl kousek vedle něj, zkusil jsem zvednout ruku na znamení, že dobro zvítězí, a když jsem se kácel, cítil jsem, že jsem přes to přese všecko zase připravený k letu.