Větev

Nakonec pan primář Cejn přesluhoval. Trochu se mu stářím třásly ruce a při úterních operacích raději nechával maminku za sebe dělat některé drobné zákroky. Když odešel do penze, maminka za ním chodila každý den, protože potřeboval, aby se o něj někdo postaral.

Přišlo jí to úplně samozřejmé, protože nikdy nepřestoupila do jiného mužstva a byla zvyklá starat se o stárnoucí pacienty. Ale jednou, když měla u pana Cejna zase vzorný pořádek, se najednou zatočila jako kdysi před mnoha lety se mnou v náručí, než jsme šli vyhlížet tatínka. A uvědomila si, že už je dlouho, vlastně velmi dlouho šťastná.

Krátce nato se nás rozhodla navštívit. Přišel jsem jí otevřít a prý jsem se na ni usmál nevyspalýma očima. Obě děti celé noci křičely. Jednomu rostly zuby a druhé bylo nemocné. A maminka najednou zapomněla na všechny ty roky, kdy na mne žehlila a vařila a prala a já s ní promluvil tak nanejvýš půl slova a bylo ze mne cítit pivo a kouř, když jsem se vracel zpátky z pivnice Tunel. Náhle dostala chuť mne pohladit po tváři jako kdysi, když jsem byl ještě úplně malý, a já neuhnul. Od té doby k nám maminka jezdila častěji a pomáhala nám s dětmi.

Chlapci se jeden po druhém učili první kroky. Drápali se před dům a stejně jako jejich dědečkovi, který se kdysi učil plavat, jim nezáleželo na stylu. Bylo to plazení a trochu lezení a náznaky chůze, cokoli, co je mohlo dostat pod strom před domem.

Stačila trocha nepozornosti a seděli pod ním. Na počasí jim nezáleželo, seděli pod ním třeba v dešti a křičeli vzhůru svoje: Toto! „Toto“ bylo jediné slovo, které v té době kromě slova „máma“ uměli, a opakovali ho, dokud jsem je nezvedl a nepověsil na nejspodnější větev. Pak byli spokojení, měli své „Toto“, kterým označovali téměř celý svět. Musel jsem je úplně pustit, chtěli viset sami. Smáli se a výskali do poslední chvíle, dokud je neopustily síly, dokud neprolétli vzduchem, aby je zachytila moje náruč.