Lokomotiva mého otce

Kdysi se můj tatínek chodil ukazovat na vlečku jen proto, aby se učinilo věcem zadost, ale když měl úraz a musel na operaci, na hřiště se už nevrátil.

Nedokázal se vrátit, protože do krku ho tenkrát schválně udeřil kluk, kterého si vychovával tak trochu místo mne. Když ho všechno naučil, přijeli se podívat na jeden zápas do Kostelce Pražáci a koupili si toho nástupce do svého mužstva. Byli tenkrát vysoko v tabulce, zatímco Kostelec měl sestoupit, ale obě mužstva se měla ještě jednou utkat. Pro Pražáky, kteří chtěli postoupit, to byly důležité body a zdálo se, že je získají. Jediným nebezpečím byl pro ně právě táta, a tak pověřili nástupce, aby na něj hrál osobní obranu.

Před zápasem přišel za tátou a všechno mu řekl: že Kostelec stejně propadne a jim jde o postup, a ať nejančí, protože dostal za úkol zabránit mu v gólu stůj co stůj. Vím to, protože mu to říkal u nás doma, a vím také dobře, co znamená ve fotbale stůj co stůj.

Věděl to i tatínek, ale nedokázal tomu uvěřit, on se nedokázal smířit už s tím vyhrožováním, ale byl si jistý, že mu něco takového vlastní odchovanec neudělá. Tatínek nemohl couvnout, on musel vybojovat naplno každý svůj zápas. Jenže když se pak ocitl v malém vápně soupeře a snažil se ve výskoku nasměrovat hlavou míč do nepřátelské branky, ten nástupce také vyskočil a ze všech sil udeřil tátu loktem do krku a tátu museli odnést na nosítkách.

Když ho pak pustili z nemocnice, nabídli mu místo trenéra, ale z kopané pro tatínka přestal být sport, protože on vždycky potřeboval určitá pravidla.

Jeho morálka upadala, přestože se snažil ze všech sil pozvednout ji v pivnici jménem Tunel, až se mu nakonec rozpadlo manželství, a on od nás odešel definitivně, úplně beze všeho, jenom s krabicí výstřižků o svých gólech. Na podnikové ubytovně měl postel, židli, stůl a skříň, všechno po jednom kuse, takže sám musel sedět na posteli, když jsem u něj byl na návštěvě.

Každý den ráno se osprchoval ve společné koupelně na chodbě a zamířil ke své vlečce. První vedoucí vlečky odcházel tou dobou do důchodu, a z tatínka se stal tím pádem vedoucí číslo jedna. Brzy se rozkoukal, a protože přes všechna zklamání potřeboval i nadále zápasit na straně dobra, vybral si vlečku jako bojiště pro svůj nový zápas.

Bojiště vypadalo asi takto: velký kus hlavní ulice našeho města procházel továrnou, obchody zkrátka skončily a po obou stranách chodníku se chvíli zvedaly tovární zdi. Zhruba uprostřed těch zdí protínaly hlavní ulici koleje vlečky.

Pak byla část zdí na jedné straně zbourána a v mezeře postavili novou závodní jídelnu, takže vrata od vlečky byla na jedné straně zapuštěna do jejího rohu.

Zadní část továrny, kde postavili jídelnu, sousedila s nádražím. Když tatínkovi zavolali, že má na nádraží vagóny s bavlnou, dal otevřít brány po obou stranách ulice, postavil k nim muže s praporkem, nechal na chvíli zastavit všechen provoz, pak zaujal své místo vedle strojvůdce a projel přes hlavní ulici až na nádraží.

Tam připojil vagóny s bavlnou. Tovární mašinka byla slabá, ale když pořádně zabrala, vagóny se daly do pohybu, muži na ulici zvedali výstražně praporky, lidé se zastavili a otec se na čele vlaku vrátil zpátky. Ještě než odešli do svých šaten ke svému lahvovému pivu, zavřeli jeho muži s praporky oboje vrata.

Kromě bavlny potřebovala ale továrna ještě uhlí. A to byl otcův velký problém. Jeho mašinka takový vlak neutáhla, i když obnášel jen pár vagónů. Na nádraží by mu rádi vyšli vstříc, ale jejich velké lokomotivy nevím už proč na vlečku vjet nesměly.

A tak vlak pokaždé roztlačili až k otcově výhybce, pak nádražní lokomotiva zabrzdila a vagóny s uhlím setrvačností dojely do zadní části továrny. Tam čekala otcova malá mašinka. Když se vagóny přiblížily, začala jim naoko unikat, protože čelní náraz by ji poničil, ale unikala tak, aby ji těžké vagóny pomalu doháněly. Strojvůdce byl na tu hru zvyklý a měl silné nervy. Nakonec mašinka nadskočila a ozvala se rána. V tom okamžiku nesměl strojvůdce ztratit hlavu a musel ubrzdit celý vlak dříve, než dojede k výsypce u brány.

Jednou se ale stalo, že nádražní lokomotiva rozjela uhláky moc rychle. Strojvůdce se hrdinně pokusil brzdit, ale uhláky, kterým se říkalo také vapky, sunuly lokomotivu před sebou jako pírko.

Vlak se nezadržitelně blížil k bráně. Lokomotiva skřípala, protože strojvůdce sypal na koleje písek v naději, že tím vlak spíše zbrzdí, ale ten nezpomaloval. Nejel rychle. Nejel možná rychleji než kolo. Strojvůdce dvakrát zapískal na poplach a těsně před bránou vyskočil. Mohutným skokem, který nedokázal už nikdy zopakovat, překonal zavřenou bránu, aby varoval chodce. Naštěstí se v té době na ulici nikdo nemotal.

Vzápětí mašinka roztříštila první vrata, nezmenšenou rychlostí projela napříč hlavní třídou, pak jakoby nic roztříštila i druhá vrata a projela nádvořím přední továrny, zatímco jej ve chvatu a panice opouštěli vyděšení zaměstnanci.

V okně šaten vlečkařů stál muž. Ústa, do kterých si ještě před okamžikem lil z lahve pivo, se mu údivem otevřela a pivo z nich vytékalo na montérkovou blůzu. Teprve když vlak zmizel v překladové hale, posadil se, položil lahev na stůl a pevně stiskl v dlani výstražný praporek. Nepřítomně ho zvedl nad hlavu a v tom okamžiku se ozvala poslední rána.

Souprava projela překladovou halou, velmi pomalu, ale přece vytáhla ze země obrovský betonový kvádr, do kterého byly zapuštěny nárazníky na konci kolejí, a posunula jej o několik metrů dál.

Jako první doběhl na místo katastrofy strojvůdce. Jako druhý se dostavil zodpovědný pracovník, můj otec, jako třetí v pořadí přišli všichni ostatní včetně muže, který svíral v ruce výstražný praporek. Jako poslední dorazila kriminální policie.

Nikdo nebyl zraněn, byla tedy jen vyčíslena hmotná škoda. Bylo těžké někoho obvinit, protože odpovědný pracovník, můj táta, se obratem vrátil s několika žádostmi o přidělení těžší lokomotivy. Na deskách bylo razítko okresního výboru a uvnitř zamítavé stanovisko vedoucího referátu dopravy.

To byl právě tatínkův nový boj. Bombardoval dopravní referát žádostmi o těžší lokomotivu a soustavně varoval, že jednoho dne se může stát neštěstí, ale marně.

Byl odvezen kriminalisty k výslechu, který přerušoval neustálými výkřiky, že potřebuje těžší lokomotivu a že doufá, že se nenajde vůl, kterého by napadlo dát tuhle starou spravit. Vzápětí byla poničená lokomotiva odtažena, aby se opravená vrátila a sloužila až do okresního sjezdu strany.

Pro okresní konferenci, která předcházela krajskému a celostátnímu sjezdu, hledaly místní veličiny vždy co nejkrásnější prostor, protože nad každou konferencí dohlíželi jako čestní hosté muži velmi velmi vysocí, často až z ústředí. Někdy zvažovali dlouho všechna pro a proti, ale tentokrát byli brzy jednomyslní. Od posledního sjezdu vyrostl v našem městě nový sál. Prostorný a reprezentativní, nic v něm ještě nebylo příliš pošlapané a rozvrzané. Když se sál pořádně vyvětral, nebylo ani poznat, že je to kostelecká závodní jídelna.

Týden před zahájením přijel tým specialistů z kraje a začali prohledávat celou jídelnu, prohlédli dokonce okolní domy, ředitelskou vilu, ve služební horlivosti prohledali i kanály. Lidé postávali na hlavní ulici a s potěšením sledovali, jak nedotknutelní muži vylézají s baterkami ze služební volhy, nadzvedávají poklopy a mizí v páchnoucích hlubinách.

Ani tehdy nebyla žádná sabotérská bomba objevena. Ale všichni tušili, že tentokrát se sem chystá někdo opravdu velký. Ještě den před zahájením dostal můj otec příkaz dát přetřít oboje železná vrata. Natěrači nemohli tušit, jak zbytečná to bude práce. Když byla konference zahájena, zavolali totiž tatínkovi z nádraží, že posílají vagóny s uhlím.

V okamžiku, kdy nejvzácnější host vystoupil za řečnický pult, aby zahájil jednání dlouho očekávanými slovy „Soudruzi a soudružky…“, roztlačila těžká nádražní lokomotiva řadu uhlím naložených vagónů k otcově výhybce.

Když se nejvzácnější host po jednomyslném potlesku dostal ke druhé větě „Sešli jsme se zde z vůle strany…“, vyjela těžkým vagónům jako vždycky naproti opravená tovární lokotka.

Náraz, na který byl za ta léta strojvůdce zvyklý, nepřišel. Jak později vypověděl, přišla perda. Jakmile zkusil zabrzdit, bylo mu jasné, že ani tentokrát nic nesvede. Vlak se blížil ke vratům, na kterých svítil čerstvý nápis Vpřed!

Když utichl dlouhotrvající potlesk a vzácný host znovu začal větu „Sešli jsme se zde tedy, jak už jsem řekl, z vůle strany, abychom…“, otřásl celou budovou náraz. Lokotka tentokrát neroztříštila důkladně opravená vrata, ale odhodila je stranou i s rohy zdí, z nichž jeden patřil k jídelně.

Po prvním nárazu většina delegátů prostě jenom ztuhla. Teprve po druhém, už mírnějším, se někteří vrhli na zem, ti vycvičenější si kryli rukama temena a ti nejvycvičenější sahali po revolverech. Někteří ale, a byli mezi nimi i vzácní hosté, vykřikovali nábožensky zabarvená slova. Když se dlouho neozvala další rána, všichni se zvedli a hledali viníka. Pátrali, kde je sabotér.

Vzápětí se otevřely hlavní dveře a v nich stanuli tři lidé. Ti dva po stranách byli kriminalisté a vlekli mezi sebou zadrženého muže. Byl to můj tatínek. Byla v něm malá dušička, ale měl s sebou v deskách všechny zamítnuté žádosti o silnější lokomotivu a ruku, ve které ty desky svíral, měl vysoko nad hlavou, aby pro samý strach nezapomněl, že dobro zvítězí. Stál se vztyčenou rukou, jako kdysi stával na stadionu, a jako tenkrát na něj byly i teď upřeny všechny oči.

Byly na něj upřeny i oči opravdového viníka, muže, který jeho žádosti tak dlouho zamítal, a tatínek toho muže hledal v davu, aby se s ním mohl přede všemi utkat. Jenže když konečně stál ten muž před ním, když pokynul kriminalistům, kteří tatínka přivedli, aby odstoupili trochu stranou, viděl tatínek, že jeho soupeř se potí strachy a má úplně rozloženou morálku mužstva.

Příčinou byly usvědčující desky s podpisy a razítky. Zápas se sice odehrával na nepřátelském hřišti, ale tatínek by překonal všechen křik a pískot, protože věděl, že pravdu má na své straně jeho mužstvo. Zbýval poslední úder, ale tatínek si příliš dobře pamatoval, jaké to je, mít úplně rozloženou morálku, a díky tomu na chvíli ztratil radost ze hry. To bylo vážné, protože tatínek vždycky potřeboval mít radost ze hry. Okresní vedoucí dopravy ho šeptem poprosil, aby mu dal ty desky. Opravdu řekl „prosím vás“ a slíbil tatínkovi, že se mu nic nestane. A táta, protože neměl proti sobě důstojného soupeře, pomalu dával ruku dolů.

Ale najednou se ruka opět vztyčila na znamení, že dobro musí zvítězit, že nejde o radost ze hry, ale o dobro, a že on musí mít kvůli lidem novou, bezpečnou lokomotivu. Vztyčil desky vysoko nad sebou a zašeptal: „Lokomotivu!“

Chvíli bylo úplné ticho. Soupeři stáli sami dva jako uprostřed stadionu a všichni se dívali, i kriminalisté se dívali a byli připraveni tátu odvést. Ale tatínek už zase cítil, že je to jeho velký zápas. Soupeř se mlčky ještě chvíli potil a pak kývl; neozval se sice žádný potlesk, ale okresní vedoucí kývl na kriminalisty, že tatínek je volný, že může odejít.

Když za několik dnů nato tatínek stále ještě přecházel odhodlanými kroky po kanceláři a na stole měl tašku s věcmi a díval se oknem, jestli ho přeci jenom nepřijdou zatknout, otevřela se najednou velká plechová vrata do továrního dvora a v nich se objevila úplně nová krásná lokomotiva. Tatínek vyběhl ze dveří, vyšvihl se na stupátko, a ačkoli byl socialismus a všechny věci byly společné, neřekl jí nikdy jinak než „moje lokomotiva“.